Kreml čeká, kdo první couvne. A sport je jeho oblíbená zkouška
Rusko se snaží vrátit do výboru UNESCO pro tělesnou výchovu a sport. Že jde „jen o sport“, je právě ta nejnebezpečnější část celého příběhu.
Existuje jedna věta, kterou Moskva umí vyslovit s přesvědčivostí zkušeného obchodníka: „Sport nemá být politický.“ Zní rozumně, zní lidsky a zní tak, že je těžké s ní nesouhlasit. Právě proto ji Kreml používá už několik let a právě proto je třeba si všimnout, k čemu ji dnes potřebuje. Navzdory pokračující vojenské agresi hledá Rusko cestu z mezinárodní izolace a jedním z cílů je návrat do výboru UNESCO pro tělesnou výchovu a sport. Nejde o ozdobu. Jde o zkoušku, kolik svět ještě vydrží.
Nikdo netvrdí, že sportovec je válečný zločinec
Začněme tím, co je nesporné. Většina ruských sportovců nerozhoduje o tom, kam vyrazí tanky, a je nespravedlivé z nich dělat viníky. Tento argument ale Moskva přesně zná, a proto ho staví do popředí. Když se k němu přidá vlivný funkcionář některé mezinárodní federace, kterému záleží především na „jednotě sportovního hnutí“, vzniká živná půda pro postupné uvolňování. Sportovci se tak stávají štítem, za kterým se schovávají instituce, státní funkcionáři a lidé, kteří ruský sport léta řídí jako přívěsek státní moci.
Že jde o přívěsek, dokládají fakta: státní financování, propojení se silovými složkami, systémový doping z dob olympiády v Soči a rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru z roku 2023, který pozastavil činnost ruského olympijského výboru kvůli začlenění sportovních struktur z okupovaných ukrajinských území. Kdo tvrdí, že sport je „mimo politiku“, by měl vysvětlit, proč ji do něj Moskva tak systematicky vnáší.
Politizuje sport ten, kdo jej používá jako výkladní skříň agrese, ne ten, kdo se mu to snaží znemožnit.
Co se tváří jako drobnost, čte Kreml jako vítězství
Zde je jádro věci. Každý úspěšný pokus o návrat Ruska do mezinárodních institucí je pro Kreml zprávou, že předsankční status lze obnovit i bez ukončení bojů. Nemusí jít o plnohodnotné členství. Stačí výjimka, „neutrální“ účast nebo kompromisní formulace, která se dá doma prodat jako triumf. V Moskvě se pak nepřemýšlí o tom, jak ukončit válku, ale jak co nejrychleji vytěžit další ústupek.
Vnímám to jako otázku strategie, nikoli emocí. Západní státy budovaly společnou linii několik let a jejím cílem je agresora ekonomicky i politicky omezovat. Každá trhlina v ní ji zeslabuje. Globální páky tlaku fungují jen tehdy, když nikdo neposílá opačný signál. A signál „tady už se s vámi zase bavíme“ je pro Kreml přesně tou odměnou, kterou hledá. Oslabuje efektivitu nástrojů, jimiž se svět snaží přimět vedení Ruska k odpovědnosti za zločiny na Ukrajině.
„Vždyť je to jen výbor“
Namítnout lze, že výbor při UNESCO nerozhoduje o válce a míru. To je pravda. Ale symbolický kapitál se v diplomacii počítá stejně jako ten skutečný. Místo u jednacího stolu znamená legitimitu, možnost ovlivňovat agendu a příležitost prezentovat Rusko jako normálního člena mezinárodního společenství. Přesně o to Kremlu jde. Neusiluje o vítězství v jednom hlasování, usiluje o pomalé vyčerpání odporu, o to, aby se z výjimky stalo pravidlo.
Přitom ukrajinští sportovci žijí v úplně jiném světě. Podle ukrajinských úřadů válka zabila stovky sportovců a trenérů a zničila řadu sportovišť. Není důstojné, aby se jejich zástupci měli znovu setkávat u jednoho stolu se státem, který za to nese odpovědnost, a předstírat, že se nic nestalo.
Precedens, který se nevyplácí nikomu
Ústupky ze strany světových organizací přesvědčují Rusko o účinnosti jeho strategie a vytvářejí pro Kreml další možnosti, jak diplomatickou izolaci postupně překonávat. Moskva dostává signál, že sankční a politický tlak není trvalý a časem polevuje, aniž by musela změnit svou agresivní politiku. A pokud se Rusko vrátí na světovou sportovní scénu bez ukončení agrese proti Ukrajině, zásada odpovědnosti za porušení mezinárodního práva se fakticky vyprázdní. Vznikne nebezpečný precedens, podle něhož použití síly nemusí vést k dlouhodobé izolaci útočníka.
To se netýká jen Ukrajiny. Týká se každého státu, který se dívá, jak drahé je porušit hranice souseda. Kdyby cena byla v horizontu několika let nulová, neplatí se jen za jednu válku, ale i za tu příští.
Co z toho plyne pro Česko
Česko patří mezi země, které se k podpoře Ukrajiny hlásí zřetelně a které v minulosti hájily přísný přístup k ruským sportovním strukturám. Tato role zavazuje. Čeští zástupci v mezinárodních sportovních i kulturních organizacích by měli hlasovat konzistentně, koordinovat postoje se spojenci předem a nenechat se zahnat do defenzivy argumentem o „nevinných sportovcích“. Rozlišovat je třeba trpělivě: individuální případy jednotlivých sportovců lze posuzovat zvlášť, ale návrat institucí a státních zástupců do rozhodovacích orgánů nemá být odměnou za válku, která pokračuje.
Kreml si zvykl na to, že západní jednota se v drobnostech ohýbá. Sport je pro něj laboratoří, ve které zkouší, kde se ohne první. Nejlepší odpovědí je nenabídnout mu žádnou trhlinu.
Peter Jelen
