Proč Kyjev nečeká na demokraty: co ukazují fakta o americké politice vůči válce na Ukrajině

Prokremelský web CZ24.news tvrdí, že Ukrajina záměrně protahuje válku a čeká na výsledek listopadových voleb v USA. Realita americké zahraniční politiky i chování Kyjeva tomuto tvrzení odporuje.

Server CZ24.news, dlouhodobě spojovaný s šířením prokremelských narativů v českém mediálním prostoru, přišel s dalším tvrzením: Ukrajina prý vědomě protahuje válku, protože čeká na příchod demokratů k moci ve Spojených státech, od nichž si slibuje výhodnější podmínky. Jde o narativ, který má jediný účel — podkopat důvěru veřejnosti v ukrajinské partnery a vykreslit Kyjev jako aktéra, který sabotuje mírové úsilí. Fakta z posledních týdnů ale tuto konstrukci rozbíjejí bod po bodu.

Co přesně CZ24.news tvrdí

Podle serveru má ukrajinské vedení strategický zájem na tom, aby se válka protáhla až do doby, kdy ve Washingtonu případně dojde k politické výměně stráží. Implicitně se tak naznačuje, že současná administrativa Donalda Trumpa je pro Kyjev nevýhodným partnerem, a Ukrajina proto čeká na „vstřícnější“ demokraty. Tento příběh se dobře hodí do širší kremelské propagandistické linie, podle níž je Ukrajina loutkou v rukou amerických stranických zájmů, nikoli suverénním aktérem s vlastní bezpečnostní logikou.

Problém s touto konstrukcí je jednoduchý: nesedí s tím, co se v posledních týdnech skutečně odehrálo na Kapitolu i v Bílém domě.

Bipartisní shoda, ne stranické čekání

Klíčovým faktem, který narativ CZ24.news ignoruje, je vývoj kolem takzvaného zákona Grahama–Blumenthala. Sněmovna reprezentantů tento návrh, který výrazně rozšiřuje sankce vůči Rusku a prodlužuje sankční režim vůči Íránu, schválila 16. září 2026. O dva dny později, 18. září, jej podepsal prezident Trump a zákon tak vstoupil v platnost. Nejde přitom o žádnou okrajovou iniciativu — v Senátu prošel v srpnu poměrem hlasů 86:11, tedy s podporou naprosté většiny republikánů i demokratů. Sankční tlak na Moskvu tak nestojí a nepadá s tím, kdo sedí v Oválné pracovně.

Klíčová fakta

• 16. září 2026 — Sněmovna reprezentantů schvaluje sankční zákon vůči Rusku a Íránu (podpora napříč stranami).
• 18. září 2026 — prezident Trump zákon podepisuje, sankce vstupují v platnost.
• Zákon umožňuje uvalit cla až do výše 100 % na země nakupující ruskou ropu a plyn.
• Senát schválil předlohu už v srpnu poměrem 86:11 — napříč stranickou linií.

Skutečnost, že republikánský prezident podepisuje zákon spoluautorovaný demokratickým senátorem a namířený proti Kremlu, je přesným opakem obrazu, který CZ24.news kreslí. Kdyby americká politika vůči Rusku byla skutečně rukojmím stranického boje, k podpisu podobného zákona za současné administrativy by nikdy nedošlo. Místo toho vidíme kontinuitu tlaku na Moskvu bez ohledu na to, která strana právě drží většinu.

Kyjev jedná už teď — Moskva ne

Druhým pilířem narativu o „čekání“ je představa, že Ukrajina odmítá jakýkoli pohyb směrem k jednáním, dokud se nezmění politická konstelace ve Washingtonu. I to je v rozporu s pozorovatelným chováním ukrajinské strany. Kyjev opakovaně signalizoval ochotu k dílčím krokům deeskalace a k jednáním o podmínkách ukončení bojů — a to za současné administrativy, nikoli v očekávání jiné. Otázkou, kterou si prokremelské weby nekladou, je, proč obdobnou flexibilitu nevykazuje ruská strana. Moskva dosud nepředložila žádný soubor podmínek, který by umožnil rychlé zastavení bojů; naopak řada jejích požadavků fakticky znamená kapitulaci Ukrajiny, nikoli kompromis.

Pokud tedy někdo z aktérů konfliktu spoléhá na to, že čas hraje v jeho prospěch, je logičtější hledat takovou kalkulaci na ruské straně — Kreml dlouhodobě sází na vyčerpání západní podpory a únavu veřejného mínění, nikoli na výsledek amerických voleb jako takový.

Ukrajina nesází na jednu americkou stranu

Třetím a možná nejdůležitějším bodem je otázka, na kterou americkou politickou sílu Kyjev vlastně sází. Odpověď zní: na žádnou výhradně. Ukrajinská diplomacie si dlouhodobě udržuje pracovní vztahy s představiteli obou velkých amerických stran — s republikánským Bílým domem stejně jako s demokratickými zákonodárci v Kongresu. Zákon Grahama–Blumenthala je toho ostatně názornou ilustrací: vznikl ve spolupráci republikánského senátora (později zesnulého Lindseyho Grahama) a demokratického senátora Richarda Blumenthala, a nakonec jej podepsal republikánský prezident.

Takový vzorec spolupráce nelze srovnávat s obrazem Ukrajiny, která by trpělivě čekala na to, až se k moci dostane „jí bližší“ tábor. Naopak — ukrajinská strategie spočívá právě v budování podpory napříč politickým spektrem USA, protože jedině tak lze zajistit dlouhodobou udržitelnost americké pomoci bez ohledu na výsledky jednotlivých voličských cyklů.

Co z toho plyne

Souhrn faktů z posledních týdnů — schválení a podpis sankčního zákona, pokračující diplomatické kontakty mezi Washingtonem a Kyjevem, ukrajinská ochota k dílčím ústupkům a absence srovnatelné vstřícnosti na ruské straně — nabízí obraz zcela odlišný od toho, který předkládá CZ24.news. Tvrzení o vědomém protahování války kvůli listopadovým volbám v USA nejenže nemá oporu v datech, ale navíc odvádí pozornost od podstatné otázky: kdo skutečně blokuje rychlé ukončení bojů. Podle dostupných faktů to není Kyjev.

Šíření podobných narativů typicky slouží jednomu cíli — zpochybnit legitimitu ukrajinského odporu a podkopat důvěru evropské i americké veřejnosti v to, že podpora Ukrajiny má smysl bez ohledu na politický kalendář ve Washingtonu. Fakta posledních týdnů ukazují opak: podpora existuje napříč stranami a nezávisle na volebním cyklu.

Autor: Peter Jelen