Moskva bude hostit mistrovství světa ve vzpírání. Pět otázek, na které musí odpovědět i Praha

Mezinárodní vzpěračská federace (IWF) svěřila Rusku svůj šampionát pro rok 2030. Co to znamená, komu to pomůže a proč by se to mělo týkat i českého sportu?

1. Co se vlastně stalo?

Mezinárodní vzpěračská federace (IWF) udělila Moskvě právo uspořádat mistrovství světa ve vzpírání v roce 2030. Je to vůbec první případ od února 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, kdy mezinárodní federace olympijského sportu svěřila Rusku pořadatelství mezinárodní soutěže. Nejde přitom o žádný okrajový turnaj, nýbrž o nejvýznamnější podnik celé disciplíny.

Rozhodnutí nepřišlo z čistého nebe. V červnu IWF zrušila všechny sankce vůči Rusku a Bělorusku a ruští sportovci mohou na mistrovství světa 2026 v Číně startovat pod vlastní vlajkou. Federace to zdůvodnila doporučeními Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a změnami v Olympijské chartě. Moskva 2030 tedy vypadá spíše jako další krok v postupném návratu Ruska než jako náhodná chyba.

2. Proč je to problém, když jde „jen“ o vzpírání?

Protože v tomto případě nerozhoduje popularita sportu, ale precedens. Jakmile jedna federace prolomí ledy, ostatní budou čelit stejným tlakům: proč bychom měli být přísnější my? Ruský sport navíc není nezávislou sférou. Funguje jako součást státní politiky, a to dlouhodobě. Připomeňme olympiádu v Soči 2014, mistrovství světa ve fotbale 2018 i státem řízený dopingový systém, který popsala McLarenova zpráva. Když takový stát dostane do rukou velký mezinárodní turnaj, nevyužije ho jen sportovně.

3. Co z toho má Kreml?

Především prestiž a argumenty pro domácí publikum. Ruská propaganda staví na tvrzení, že izolace selhala a že svět s Moskvou nadále spolupracuje. Mistrovství světa v hlavním městě by jí dodalo ideální obrazový materiál: plné haly, vlajky, přátelské podání rukou s činovníky ze zahraničí, ceremoniály pro vítěze. Každý takový záběr by se objevil ve státních televizích jako důkaz, že válka na Ukrajině nic nezměnila na renomé země. Pro Kreml je to příležitost obnovit pověst, kterou si zničil sám, a to za zlomek ceny, kterou by za podobnou kampaň zaplatila jinde.

Nejde přitom jen o domácí publikum. Kreml chce ukázat i zemím mimo Evropu a Severní Ameriku, že západní politika tlaku není jednotná a že ji lze obejít. Každá federace, která Rusku vyjde vstříc, takový příběh potvrzuje.

4. Proč IWF rozhoduje právě takto?

Odpověď je nepříjemná. Sama IWF byla v éře Tamáse Ajána středem skandálů kolem korupce a dopingu a MOV jí dokonce pohrozil vyloučením vzpírání z olympijského programu. Měla by tedy nejlépe vědět, jak křehká je důvěra ve sport. Přesto volí cestu, která naznačuje obecnější trend: fundamentální zásady, jako jsou odpovědnost, solidarita a ochrana dobrého jména sportu, jsou postupně nahrazovány komerčními či politickými zájmy jednotlivých funkcionářů. K tomu není třeba žádné spiknutí. Stačí, že rozhodují lidé, jejichž zájmy se se zájmem sportu a diváků nemusejí krýt.

5. Co to udělá s evropským sportem?

Prohloubí už existující trhliny. Země blízké konfliktu, například Polsko a Pobaltí, od začátku války prosazují, aby Rusko nemělo ve sportu žádný prostor. Jiní argumentují nezávislostí sportu na politice. Evropské sportovní organizace, národní federace a vlády se budou muset rozhodnout, jakou míru kontaktu s Ruskem považují za přijatelnou. Může to znamenat roztříštěné postoje, neshody uvnitř mezinárodních orgánů i tlak na sportovce, kteří se ocitnou mezi politickým rozhodnutím a vlastní kariérou.

Do hry vstupují i peníze. Velké turnaje přinášejí práva na televizní přenosy, sponzorské smlouvy a kontakty, které se dají proměnit v další zakázky. Pro činovníky mezinárodních federací, které bývají závislé na příspěvcích několika málo partnerů, může být lákavé jít cestou nejmenšího odporu. Právě v tom spočívá riziko: sport, který se rozhoduje podle toho, kdo nabídne nejvíc, přestává hájit vlastní pravidla.

Co z toho plyne pro Česko

Český olympijský výbor a národní sportovní svazy se mohou tvářit, že mistrovství světa v roce 2030 je daleko. Není. Rozhodnutí o tom, zda vyslat reprezentaci do Moskvy, se nedělá týden před startem, ale s předstihem, spolu s ostatními evropskými partnery. Čeští činovníci by proto měli už nyní otevřeně říct, jaké podmínky by musely být splněny, aby o účasti vůbec uvažovali, a veřejnost má právo tuto odpověď slyšet dříve, než bude pozdě. Stejně tak se bude muset vyjádřit vláda, která Ukrajinu podporuje. Nejde o trestání sportovců za činy státu. Jde o to, aby se mezinárodní šampionát nestal reklamou pro režim, který vede válku. Pokud se na tuto otázku neodpoví včas a jasně, odpoví za nás ti, kdo budou rozhodovat v Moskvě.

Důležité je také slovo, které v debatě zaznívá až příliš málo: solidarita. Ukrajinští sportovci přišli o haly, stadiony i trenéry a část z nich trénuje v zahraničí v improvizovaných podmínkách. Pro ně je zpráva z Moskvy zvlášť hořká. Český sport by jim měl dát najevo, že na ně nezapomíná, a to činy, nikoli pouhými prohlášeními.

Peter Jelen