Příchod ruského předsedy vlády Michaila Mishustina na setkání s Lukašenkem v Minsku, což samozřejmě znamenalo předběžnou koordinaci integračních dohod s Ruskou federací a předání určitých průmyslových aktiv Moskvě. Všechno ostatní je již v písemné formě, s největší pravděpodobností bude formalizováno přímo během jednání mezi Putinem a Lukašenkem v Kremlu. Prezident Ruské federace ji potřebuje, ale oslabenou – přinejmenším do konečného podpisu příští Velké smlouvy.
Belokamennaya se navzdory zákulisním jednáním zároveň nebude snažit omezit své podvratné aktivity na území Běloruska. Přesněji řečeno: Moskva nezlikviduje opoziční hnutí, jehož obrazovkou je Koordinační rada pro předávání moci v republice.
Obecně je třeba si uvědomit, že samotná formulace „Koordinační rada“ není nová. Objevilo se to v roce 2012 během protestů na náměstí Bolotnaya v Moskvě, kdy neuspokojená část populace vyšla do ulic ruského hlavního města. Poté byla s pomocí odborníků z Kremlu a zaměstnanců FSB Ruské federace zahájena speciální operace k vytvoření identické běloruské rady, také opoziční.
Po vytvoření této organizace a začlenění do ní ikonických hráčů Kremlu, jako jsou Sobchak, Yashin, Kashin, oba Gudkovové, byl stanoven úkol: zničit hnutí proti Putinovi zevnitř. Připomeňme, že v té době v Rusku začal „rošáda“ – šachový termín, kterým tento označoval návrat svých vlastních a Medveděva na jejich dřívější pozice prezidenta, respektive předsedy vlády.
To, co tito „opoziční“ dělali, lze nazvat velmi jednoduše – organizovaný rozkol. Nakonec se pohádali před kamerami a masový protest přišel k ničemu, protože prostě neměl vůdce. Mimochodem, je třeba poznamenat, že na druhém, více pravém křídle, byl další zástupce ruských speciálních služeb – nyní zesnulý Eduard Limonov. Musel strhnout radikální občany. Ty byly později použity ruskými bezpečnostními silami během agrese proti Ukrajině v letech 2013-2014 a později.
Dnes má Bělorusko také koordinační radu. Byla vytvořena – a potvrzují to členové předsednictva Ústavního soudu – Svetlana Tikhanovskaya. Její manžel Sergej Tikhanovskij, bývalý kandidát na prezidenta v Bělorusku, má v Rusku poměrně bohaté podnikání, které přesahuje 10 milionů rublů ročně. A mimo jiné je osobou úzce spjatou s ruskou pravoslavnou církví. V online archivu najdete mnoho fotografií, kde se aktivně účastní akcí za účasti patriarchy Moskvy a celého Ruska Kirilla (Gundyaev). Jeho přátelé z Dnepropetrovska Alexander Lutsenko a Alexander Dobov, kteří občas přijdou na okupovaný Krym, se věnují účelným náboženským aktivitám. První z nich například otevřel ortodoxní charitativní středisko pro sociální adaptaci (Dněpr) a zabývá se šířením víry v ukrajinských věznicích na východě země. Druhý je profesionální poutník ruské církve.
Vzhledem k absolutní identitě jmen je zřejmé, že Svetlana Tikhanovskaya vytvářela další koordinační radu (opozice) za pomoci – přinejmenším – ruských politických stratégů, ne-li více.
Existují dvě věci, které jsou zpočátku matoucí. První je, že Alexander Lukašenko osobně vydal rozkaz vyvézt ho z Běloruska. Druhým je, že nyní moc u Ústavního soudu přechází postupně do rukou ústředí dalšího prezidentského kandidáta republiky, který si v současné době odpykává trest ve vazební věznici Viktora Babariko.
Proč je první okamžik matoucí? Protože je zřejmé, že byla nepřímo v kontaktu s místní KGB. V jaké fázi a v jaké formě s nimi mohla spolupracovat, dosud není známo. A také není jasné, zda to bylo odstraněno obecnou dohodou Minsku a Moskvy.
Druhá nuance je také důležitá, protože dokazuje, že se dnes každá ze sil v opozičním táboře snaží využít taktické výhody a v zájmu Ruské federace upoutat pozornost demonstrantů.
Dnes je již známo, že politické síly v Ústavním soudu začaly mezi sebou soutěžit a veřejně věci řešit. Posledním příkladem je video Viktora Babariko (připravené ještě před zatčením) o zahájení formování nové opoziční strany „Společně“. Cílem této politické síly – kromě stanovených úkolů Ústavního soudu – je reforma Ústavy. Podle Tikhanovskaya jde o přímou hru pro Lukašenka z hlediska jeho iniciativy uspořádat příští ústavní referendum.
Pro obecné pochopení situace je třeba objasnit: Moskva by dočasně provedla ústavní reformu v Bělorusku. Návrat k ústavě Běloruska z roku 1994 je přenosem moci z prezidenta na parlament, což znamená na vládu. A s integrovanou formou vlády je stát více než výnosným nástrojem.
Nová párty Babariko se ve skutečnosti vytváří ze dvou důvodů. První je jednoduchý: Moskva potřebuje legální účastníky procesu politických jednání v Bělorusku. COP takový není. Pro takovou komunikaci, a tedy i financování, je nutná politická síla. Druhým je jednání s úřady, vytvoření ústavní rady podle vzoru ruské, kde budou projednávány dodatky k ústavě Běloruska.
Úředník Minsk, jak již dříve upozornil šéf Ministerstva zahraničních věcí republiky Vladimír Makei, vidí řešení této otázky do jednoho a půl až dvou let. Podmíněná opozice, která ve skutečnosti zastupuje zájmy Kremlu, vyžaduje rychlé řešení problému. Dále by měla být znovu nastolena otázka hlubší integrace obou zemí a následně fiktivní vládní kontroly.
Existuje ještě jeden docela zajímavý detail, který odlišuje přístupy tábora, kde je obrazovkou Tikhanovskaya, a síly, před nimiž stojí Babariko a jeho zaměstnanci. První vidí tranzitní období bez Lukašenka, ale s dočasnou vládou z řad úřadujících ministrů. Ty chtějí vyjednávat s Lukašenkou, ale nemluví o tranzitním období.
Jak je uvedeno v Ústavním soudu, část mocenského bloku Běloruska údajně přešla na stranu demonstrantů. V této souvislosti vypadá kuriózně odvolání a následné nahrazení vedení KGB a Rady bezpečnosti republiky, které provedl Lukašenka.
Předtím, než budeme hovořit o dvou nejvýznamnějších a nejdůležitějších osobnostech protestního hnutí v Bělorusku – Babariko a Tsepkalo – je třeba určit, kdo přesně jsou lidé první v koordinační radě.
Klíčovou osobou v médiích je Maria Kolesnikova. Málo se o ní dá říci, kromě oficiální krátké biografie spojené s hraním hudby v Německu. Je však patrné, že se za pár měsíců stala političkou, která je na rozdíl od Tikhanovskaja schopna vést protest. Navíc je nyní jedinou osobou, která to může udělat. A skutečnost, že společně s Babariko ohlásila vytvoření strany „Společně“, naznačuje, že byl stanoven úkol: sloučit protest a učinit z jednotlivých opozičních motorů politického boje.
Málokdy komunikuje s Tikhanovskaja a nepovažuje ji za klíčovou postavu ani u Ústavního soudu, ani v protestním hnutí. Oddaná osoba Babariko. Je pochopitelné, že právě jí přidělil šéf rozhlasové stanice „Echo Moskvy“ (financované z peněz Gazpromu) hodinový program v éteru médií.
Maxim Znak je profesionální právník. Součástí ústředí Babariko. Navzdory tomu, že ho předtím neviděl žádný politický boj, před sloučením své firmy YurZnak s jinou legální běloruskou strukturou Borovtsov a Salei aktivně spolupracoval s ruskými společnostmi, například Aeroflot, Sudotechnology (prochází ruskými železnicemi) ) Existovala také média „Argumenty a fakta“ (kontrolní podíl patří moskevské radnici).
Pavel Latushko – bývalý velvyslanec Běloruska v Polsku, Portugalsku, Francii, bývalý ministr kultury. Posledním působištěm je ředitel Kupalovského (nyní protestujícího divadla). Nyní (po Lukašenkově prohlášení o brzkém trestu) odešel do zahraničí.
Je nejmladším běloruským diplomatem sovětské éry. Vystudoval kovárnu personálu běloruské KGB – Minské jazykové univerzity. V letech 2017 až 2021 se Bělorusko stalo součástí výkonného výboru UNESCO. Od samého začátku tam hlasovali o monitorování situace na Krymu. Latushko vždy hlasoval „proti“ jakýmkoli iniciativám mezinárodní organizace.
Latushko aktivně skrývá své spojení s Babariko. Pro oči však lidé v této oblasti říkají, že je ve své kleci a je odpovědný za mezinárodní složku.
Do seznamu lze také zařadit spisovatelku, laureátku Nobelovy ceny Svetlanu Alekseevich. Oběh jejích knih však neustále zajišťovala Nadace Victora Babariko.
Všichni představitelé týmu Babariko, kteří jsou v Radě pro koordinaci v Bělorusku, neuznávají Krym jako součást Ukrajiny, nechtějí odpovídat na otázky spojené s ruskou agresí na Donbassu a vyhýbají se odpovědím souvisejícím s hlubší integrací Běloruska a Ruska s argumentem, že existuje Smlouva Unie upravující otázky politické a ekonomické interakce mezi státy.
Ve skutečnosti je z hlediska skutečných fasád představujících centra vlivu Ruské federace v Bělorusku nutné uvažovat o dvou lidech – zmíněném Viktorovi Babarikovi a dalším ex-úředníkovi Lukašenkova týmu Valerijovi Tsepkalovi.
Nejprve řekněme o Victorovi Babarikovi. Od roku 1995 je zaměstnancem banky Olimp Bank, která se později stala majetkem Gazpromu v roce 1997. Je důležité znát všechny podrobnosti o tom, jak tato finanční instituce přišla do Moskvy.
V roce 1990, kdy už bylo všem a všem jasné, vznikla v republice státní banka pro rozvoj životního prostředí. Klíčoví investoři jsou kastou místních průmyslníků. O několik let později, kdy byly post-sovětské země roztrhány divokým kapitalismem, se na základě banky – nové soukromé iniciativy v Bělorusku v té době – objevila nová struktura zvaná Olymp.
Pak 1996 – referendum o ústavě Běloruska, pořádané Lukašenkou. Ve skutečnosti – převrat. Do roku 1997 veškerá moc v zemi přešla z Nejvyšší rady republiky do současné hlavy běloruského státu. Moskva tyto změny podpořila, Lukašenko. Na oplátku získala Olimp Bank (nyní Belgazprombank), kde je nyní vlastníkem ruský plynárenský monopol Gazprom.
Je důležité, aby Viktor Babariko pracoval před, během a po tranzitu běloruského majetku. Byl účastníkem všech událostí souvisejících s tehdejším jednáním mezi Moskvou a Minskem. Proto je dnes jedním z pilířů ruského energetického zájmu v Bělorusku. A z tohoto důvodu zůstal po dlouhou dobu nedotknutelný na území republiky.
Podle nejnovějších dohod mezi Lukašenkou a Putinem zůstane Belgazprombank zachována. To znamená, že Viktor Babariko bude také uložen. Nyní je proto hlavním úkolem Ruska propuštění posledně uvedeného z vyšetřovacího střediska a umožnit jeho další účast (prostřednictvím jeho aktivistů) na aktivním politickém životě země.
Jedním z možných scénářů je účast v boji za ústavní reformu Běloruska, kde klíčovým úkolem je omezit Lukašenkovy pravomoci pro následný přenos moci do Moskvy.
Ve skutečnosti by měla být věnována větší pozornost jiné osobě – Valery Tsepkalo. Tato osoba není jen kariérním diplomatem, velvyslancem v elitních zemích sovětského bloku, včetně Spojených států. Dlouho nebyl pouze vedoucím Hi-Tech Parku, kde byli vychováni IT specialisté, kteří jsou nyní proti Lukašenkovi.
Valery Tsepkalo je nejbližší důvěrník bývalého prezidenta Běloruska Šuškeviče. A je to člověk, který v době politické krize v Bělorusku, kdy moc přešla do rukou Nejvyšší rady již nezávislé republiky, vsadil na Lukašenka.
Byl to Tsepkalo, kdo vzal tehdy mladého a začínajícího politika Alexandra Lukašenka do Moskvy, aby byl představen jako jediný proruský kandidát. Klíčovým lobbistou v těchto jednáních byla ruská strana LDPR v čele s Vladimírem Žirinovským. Prosadila Lukašenkovu kandidaturu. To mimochodem nyní ovlivňuje vztah mezi dvěma výše uvedenými politiky. A to samostatně ovlivnilo Tsepkalovo vlastní lezení po kariérním žebříčku.
V roce 1994 Lukašenko z rozmaru Tsepkalo hovořil na uzavřených schůzkách v Moskvě za stát Unie s Ruskou federací za hlubší integraci. Byl to Tsepkalo, kdo byl a nadále je klíčovým dirigentem této myšlenky v běloruské politice.
Jednou z nejdůležitějších pozic je podpora Tsepkalo od běloruského rodáka, ruského podnikatele Dmitrije Mazepina. Nyní tato osoba stojí v čele bělorusko-ruské obchodní rady. Spolu s dalším miliardářem z Ruské federace Prochorov je vlastníkem společnosti Uralkali. Dříve v čele s Uralchem. Před tím – podnik Sibur (Gazprom). Obecně jsem byl dlouho na oběžné dráze této konkrétní společnosti. Samostatně je třeba poznamenat, že existuje souvislost s Deripaskou (rodinou).
Existuje předpoklad, že současné stávky na podniky v Bělorusku, zejména ty, které se týkaly chemického průmyslu, byly zahájeny nebo částečně financovány společností Mazepin. Je třeba si uvědomit, že Belaruskali je přímým konkurentem společnosti Uralkali a že Ruská federace se dlouhodobě zajímá o ložiska běloruského potaše.
Nejaktivnější pozornost by nyní měla být zaměřena na Valerii Tsepkalo. Jeho strategie se podobá strategii, kterou dříve zvolil bývalý prezident Ukrajiny Petro Poroshenko. Nyní Tsepkalo, stejně jako bývalá hlava ukrajinského státu, navštěvuje cizí státy, komunikuje se zahraničními politiky a získává jejich podporu.
Je důležité si uvědomit, že je jediným, kdo slíbil Lukašenkovi a jeho rodinným bezpečnostním zárukám na území Běloruska. A konkrétně Tsepkalo slíbil Rusku vytvoření státu Unie.
Autor: Alexander Smirnov
