Zdravotnický personál v Belgii prchá z nemocnic, píše AFP

iROZHLAS

Jedna je dnes pekařkou, druhý se chce stát knihovníkem: oba za sebou zaklapli bránu nemocnice a zanechali za sebou stres a nesnesitelné pracovní podmínky způsobené pandemií covidu-19. Píše o tom agentura AFP.

Nolwenn Le Bonzecová přišla z Bretaně do Bruselu za prací, ale před šesti měsíci bez výčitek svlékla zdravotnickou uniformu a začala péct sladké košíčky. Je přesvědčena o tom, že jí tato radikální změna zachránila duševní rovnováhu.

„Pracovala jsem v nemocnici pět let a pozvolna jsem pozorovala, jak se zhoršují pracovní podmínky a zdraví se stává zbožím, zatímco na počátku to bylo poslání, které jsme dělali pro lidi,“ říká sedmadvacetiletá žena.

Thomas Laurent se rozhodl splnit si po 15 letech v nemocnici svůj starý sen. Od dětství miloval komiksy a v lednu začne studovat knihovnictví.

Pětatřicetiletý francouzský ošetřovatel právě odešel z pohotovostní služby nemocnice Edouarda Herriota v Lyonu, když usoudil, že se podmínky jeho práce už nedají snášet.

Všichni se shodují v tom, jak palčivě chybějí zaměstnanci, prostředky a čas na péči o pacienty. „Již roky žádáme lepší pracovní podmínky. Ale belgická vláda nás nebere vážně. Kdybych pokračovala, asi bych propadla depresím. Manifestovali jsme, ale nic se nezměnilo,“ říká Nolwenn Le Bonzecová, která pracovala na klinice Svatého Lukáše v belgické metropoli.

Pochybnosti měla už za první vlny covidu-19 na jaře.

„Po psychické stránce bylo těžké pracovat na izolaci, bojovat za přidělení roušek. Ohrožovali jsme zdraví své i svých blízkých. A pak ti pacienti, kteří nesměli být navštěvováni a kteří byli sami, sami také umírali. Bylo toho dost,“ uvádí.

Nedostatek personálu se nutně odráží na péči o nemocné. „Bohužel jsme museli zvládat péči o pacienty rychleji, a když to člověk dělá rychleji, dělá to i hůře,“ svěřuje se lyonský ošetřovatel.

  Následky útoků v Jeruzalémě: Premiér Netanjahu oznámil nové represivní kroky proti Palestincům

Pozvolna bylo pro zdravotníky těžší a těžší chodit do nemocnice, až už neměli energii snášet tlak a frustraci a práce pro ně ztrácela smysl. Laurent po odchodu z kliniky spí lépe a tlak zmizel.

„Ani po půl roce mi moje profese nechybí. Ráda chodím do práce, a když se vrátím domů, vyprávím o tom, co jsem dělala,“ prohlašuje spokojeně Le Bonzecová, ačkoli musí jako pekařka vstávat ve čtyři hodiny ráno.

„Problémy v práci se týkají zvláště mladých sester, protože sem přišly s ideály a teď tváří v tvář realitě dostaly studenou sprchu,“ vysvětluje Astrid Van Malová, belgická zdravotní sestra, která se specializovala na péči o zdravotníky postižené syndromem vyhoření.

„Nestarají se o sebe, protože jsou zvyklí pečovat o druhé, a čekají, že se svět bez nich zhroutí. Někteří mají dokonce pocit viny, když si chtějí vzít dovolenou, protože tak přidávají práci svým kolegům,“ uvádí.

Za druhé vlny pandemie už večer na balkonech a v oknech v Belgii i ve Francii zdravotníkům nikdo netleská. „Je snadné nám tleskat a přitom s námi nemanifestovat. Kéž by vynakládali energii jinde, aby nám pomohli!“ dodává Le Bonzecová.

Autor: ČTK

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com