Komentář: Kašlu na to. Jak český premiér odepsal českou kulturu

seznamzpravy.cz

Kultura je v očích širší veřejnosti, Babišových „normálních Čechů“, čímsi podezřelým. Není divu, že v aktuálním předvolebním románu Babišových stratégů má prostor přinejlepším směšný.

S nákladem 300 tisíc výtisků je kniha Sdílejte, než to zakážou! od Andreje Babiše aktuálně největším českým bestsellerem. Většina českých spisovatelů může o podobném nákladu jen snít (když náhodou spí). Přesto ve výhledu vývoje Česka pro další volební období není o literatuře ani řádka. Nepočítáme-li osobněji laděnou vzpomínku na setkání Andreje Babiše s Milanem Kunderou v jeho pařížském bytě. Tady Babiše zaujala zejména Kunderova lampa s nápisem „Je mʼen fous“ neboli „Kašlu na to“. To heslo by klidně mohlo být i Babišovým sloganem pro jeho vizi kultury.

Ale abychom nebyli nespravedliví, heslo z Kunderovy lampy by sedělo i na vizi české kultury většiny dalších vládních představitelů – snad s čestnou výjimkou Lubomíra Zaorálka, který před časem odmítl vlivnější post ministra zahraničí s tím, že svou misi na ministerstvu kultury ještě nedokončil. Snad toho stihne do voleb co nejvíc, protože pokud by opravdu další budoucnost kultury plynula z Babišovy aktuální vize, nejspíš by živá kultura mohla rovnou odejít do věčných lovišť.

Premiér se v knize stylizuje do onoho „normálního Čecha“, kterého tu pateticky popisuje. Zmiňuje svou dětskou lásku k foglarovkám, oblíbené vánoční filmy Pretty Woman, Tři oříšky pro Popelku a Pelíšky. Usilovná stylizace překvapivě tentokrát pomíjí Mrazíka, nejspíš z obavy před nařčením z rusofilie. Babišův „normální Čech“ jde podle představ předsedy vlády po práci na nákup, pak domů „pracovat na domku“ a večer do hospody „na jedno“.

Těchto Čechů jsou podle Babiše miliony a umění či kultura už se mezi zaměstnání, práci na domku, nákupy a pivo zjevně nevměstná. Tak proč by mělo mít umění nějaký prostor v předvolebním svazku? Slogan „Přečti si pravdu!“ na titulu tím dostává pro členy české kulturní obce ještě depresivnější podtext. Nejspíš je symptomatické, že tento spisek bude k dostání v distribuční síti Levných knih, na tomto hřbitově české literatury.

Ano, jsou tu i ozvuky světa současné kultury, ponejvíce skrze setkání s celebritami. Dvakrát je zmíněna „Jiřinka“ Bohdalová, v obou případech v souvislosti s proslovem na pohřbu Karla Gotta. Babiš vzpomíná na setkání s Danielem Radcliffem, filmovým Harrym Potterem, a s francouzským hercem Jeanem Renem, kterého pozval do své restaurace. České herečky Aňu Geislerovou a Marthu Issovou zmiňuje ironicky jako své velké podporovatelky. A tím se ke světu současného českého filmu či vůbec k živému umění dostane asi nejblíž.

Co je tedy pro Babiše kultura? Jediná kapitola laděná alespoň trochu tímto směrem se jmenuje Zachraňujeme kulturní dědictví a je věnována českým památkám, tedy umění neživému. Jde v podstatě o soupis budov, které Babišova vláda opravila nebo hodlá opravit. Že by v řadě budov bylo záhodno opravit třeba i kulturní program, už premiér nezmiňuje.

Kapitola vypočítává rekonstrukce Karlštejna, Národního muzea, Státní opery či Negrelliho viaduktu. Zmiňuje plán na rekonstrukci Nové scény Národního divadla, která má vypuknout příští rok, plány na Památník ticha v pražských Bubnech či rekonstrukci Invalidovny. Stručně řečeno, kultura znamená pro Babiše prostě zejména kulturní domy, méně už to, co je naplní.

Jen nekonkrétně mluví o otevření nových muzeí a galerií v budovách v centru Prahy, které se uvolní po stěhování úřadů do megalomanské vládní čtvrti. „Víte, já chci, aby Praha nejen fungovala, ale taky nabízela kulturu světové úrovně, rodily se tu trendy, které přitáhnou pozornost celého světa,“ píší premiérovi poradci zasněně na straně 267. Ale konkrétnější recepty kniha nenabízí.

V předchozím dílku O čem sním… z roku 2017 měla přitom kultura obsáhlejší prostor. Dokonce nechyběla ani reflexe toho, jak se o ní obvykle dnes uvažuje. „Znáte to: když se porcují peníze, tak na kulturu a umění většinou dojde až naposled. Chodí to tak v rodině, na radnici a nakonec i ve vládě. Vždycky je na stole něco důležitějšího,“ shrnul to před čtyřmi lety Babiš v kapitole Co dokáže kultura v oddílu Sen o kultuře pro všechny.

Babišovi marketéři tu tehdy zmiňovali i přednosti kultury, jako jsou například budování národní identity a potenciální mezinárodní vliv, který může dalece přesahovat velikost země. V první Babišově knize došlo na vyjmenování čelných jmen české kulturní minulosti, ba i na vizi budoucnosti, v níž po roce 2035 mají české filmy sbírat ceny na nejslavnějších festivalech, česká opera má konkurovat vídeňské a česká literatura má být ve světě pojmem, jako třeba ta severská.

Leč dopadlo to, jak to dopadlo. Babiš před čtyřmi lety věnoval například nemalý prostor Národní galerii – ano, téže instituci, z níž byl dva roky po vydání knihy vyhozen mezinárodně ceněný ředitel Jiří Fajt a která se nyní zmítá v krizi pod novou šéfkou Alicjou Knast. Do zapomnění upadly i čtyři roky staré plány na „kulturní klastry“ jako lokální oblastní líhně místní kultury nebo plány na galerie pro děti zdarma.

O Andreji Babišovi je známo, že si rád nechává věci vysvětlit. A pak je někdy ochoten je i prosazovat, pokud jsou v souladu s jeho vizí. Jde tedy jen o to, aby měl kolem sebe lidi, kteří mu budou schopni vysvětlit, proč by měl kulturu podporovat. Protože navzdory všemu výše řečenému Babiš přece jen část české živé kultury v minulosti výrazně podpořil.

Přinejmenším nastartoval růst české kinematografie a filmového průmyslu. I díky němu jde nyní ze státního rozpočtu každoročně 800 milionů korun na takzvané filmové pobídky (s navýšením na 1,3 miliardy v roce 2019). Tato částka se do české ekonomiky mnohonásobně vrací, v čemž má film znatelnou výhodu oproti jiným, méně výdělečným oborům. Roční částka 800 milionů korun v pobídkách pro zahraniční štáby, jako je aktuálně třeba štáb Netflixu, točící v Praze seriál Grey Man, vrátí do české ekonomiky ročně kolem pěti miliard korun. Část jde přímo do státního rozpočtu, něco městům, v nichž se natáčí, něco živnostníkům či v platech členům filmových štábů.

Započítává se například i spotřební daň z pohonných hmot, které zahraniční filmaři během natáčení projedou ve svých autech. Například v roce 2019 šlo na filmové pobídky 1,3 miliardy korun, což do české ekonomiky přineslo devět miliard korun. Babiš také výrazně pomohl národní kinematografii jako ministr financí, když podpořil systém, v němž státní rozpočet každoročně přispívá na českou kinematografii stejnou částkou, jako přispívá audiovize sama. Ročně jde o částku 180 milionů korun. Do roku 2016 přitom nepřispíval státní rozpočet na podporu vývoje a výroby vůbec, ačkoli se o to filmová obec prala od roku 1993.

A pointa? O tomto úspěchu není v aktuální předvolební knize ani řádek. Ač by se tedy Babiš mohl chlubit, kolik díky zahraničním filmařům do české ekonomiky přiteklo, v knize to na straně 92 shrnuje jedinou suchopárnou větou, že „od vstupu do vlády jsem filmový průmysl vždy podporoval“.

Proč? Nejspíš proto, že pro vzývaného „normálního Čecha“ jde o příliš abstraktní čísla. Kdyby se dané peníze rozdělovaly přímo lidem, nejspíš by to Babiš ve spisku nezapomněl zdůraznit. Takto ale jeho kniha bohužel působí velmi silným dojmem, že živá kultura je jejímu autorovi ukradená.

Kulturní obory, které nejsou schopné se o podporu přihlásit tak hlasitě jako film, mají smůlu. Literatura, divadlo, hudba, tanec, nedej bože nové obory jako digitální umění, ty jako by neexistovaly. Podle Pavla Mandyse, šéfa českých literárních cen Magnesia Litera, se Babiš ještě v době, kdy seděl jako ministr financí v Sobotkově vládě, snažil vycházet umělcům vstříc, například podporou české účasti na literárním veletrhu v Lipsku. Nicméně od doby, co je premiérem, neudělal už Babiš pro literaturu nic. Mandys to vysvětluje tím, že Babišovi voliči jsou spíš lidé, kteří moc nečtou. Literatura by přitom potřebovala systémovou podporu podobnou té, kterou má česká kinematografie. „Aby se psaním neživilo jedno procento spisovatelů, ale aspoň deset procent. Ony pak i ty knihy možná budou lepší, když nebudou psány na koleně po večerech,“ říká Mandys.

Babiš to ostatně ví, vždyť o tom psal už před čtyřmi lety. „Geniální umělce žádný státní systém nikdy nevyrobí, to je jasné. Ale prostředí, z něhož se rodí, může dostat lepší podporu,“ zaznělo v knize O čem sním… Babiš tu obsáhle pohovořil o důležitosti kultury. „Kultura je vždycky strategická. Opravdu je. Spojuje společnost. Ovlivňuje vzorce našeho chování. Vztah k ostatním lidem, k věcem, k událostem, k památkám nebo veřejnému prostoru. Ale v roce 2035 bude ještě důležitější než kdykoli předtím. To už se úplně změní práce. Základní podmínkou jakéhokoli úspěšného uplatnění bude kreativita. A přesně tu v lidech probouzí kultura. Nic jiného na ni nestačí.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *