Komentář: Největší Babišův spojenec? Naše umění zapomínat

seznamzpravy.cz/

Sklon k zapomínání je natolik silný, že ani tak drsná událost jako pandemie s 30 tisíci mrtvých u spousty lidí nehraje rozhodující roli.

Před půl rokem vláda řešila provoz krematorií. Bylo to akutní. Usnesení číslo 136 o přijetí krizového opatření ze 14. února:

I. zakazuje zpopelnit tělo osoby zemřelé mimo území České republiky, která není státním občanem České republiky ani nemá trvalý pobyt na území České republiky, s výjimkou těla zemřelého, které se ke dni 15. února 2021 nachází na území České republiky;

II. ukládá provozovat krematorium v maximálním možném rozsahu, přičemž se nepřihlíží k omezujícím limitům provozu stanoveným obcí.

Podpis: Ing. Andrej Babiš, předseda vlády.

A nejhorší dny měly teprve přijít. Ve statistice úmrtí na covid-19 je Česko čtvrté na světě, v poměru k počtu obyvatel. To je zlé. Odpovědnost vlády: situaci podcenila, dělala chybná a chaotická rozhodnutí, hýřila nepodloženým sebevědomím, nebudila důvěru. Účet za pandemii je evidentní. A známý.

Nebo ne?

Po půl roce předseda vlády jede volební kampaň, jako by se nechumelilo. Čau lidi, na náměstích a sociálních sítích vysmátý jak lečo. Jako by se to, co se stalo, bývalo nestalo.

Podobně tak ale na fotkách působí i lidé, kteří si chodí podepsat jeho knížku (s absurdním názvem Sdílejte, než to zakážou) a s premiérem si pořizují selfíčka, řekněte sýýýr. Jako by se to, co se stalo, bývalo nestalo.

Jestli něco Andreji Babišovi v kampani opravdu pomáhá a možná ho to dovede i k volebnímu vítězství, není to bystrá marketingová strategie, ranec peněz, natož volební program. Ale přirozený a hluboce zakořeněný sklon lidí zapomínat na to špatné. Vytěsnit to z hlavy. Bídu, kterou si prošli, nechat zmizet a nahradit něčím příjemným, klidným, bezstarostným. Do minulosti se tím vytrácí i pojmenování viny a viníků.

Mechanismus zapomínání byl v historii pojmenován mnohokrát, i po skončení válek, i po skončení diktatur. (V soukromé rovině se týká třeba zážitků z povinné vojenské služby za socialismu – málokdo na ni ostře vzpomíná jako na buzeraci a ponížení, v paměti zůstávají historky a dobrodružství.)

Tendence – společného i individuálního – zapomínání je po pandemii stejná jako po jiných traumatizujících událostech, které společnost zasáhly. Že pandemie byla tak zlá, tím spíš, ne tomu navzdory.

Kdyby lidé tenhle sklon neměli, kdyby nebyl tak rozšířený, působilo by Babišovo dnešní počínání nejen nepatřičně, ale hlavně úplně nesmyslně. Pokud by brigádníci rozbalili kiosek „Sdílejte, než to zakážou“ a jeho protagonista nastoupil s úsměvem číslo 5, člověk bez „chromozomu zapomínání“ by na to musel říct něco ve smyslu „prosím vás pane, nedělejte ostudu a račte zpytovat svoje svědomí někde jinde“. A fidlátka kampaně by byla zase sbalena.

Tak to ale nefunguje. Zapomenout si – podvědomě i vědomě – přejeme, a proto ani tak drsná, nedávná a pořád neukončená událost u spousty lidí nehraje velkou roli. Jakoby není. Nebrání tomu vesele se fotit s Babišem a dát si jeho zmrzlinu.

Samozřejmě, asi nikdo netvrdí, že adekvátní reakcí na martyrium pandemie je zas a znova prožívaná hořkost a smutek. Nemá smysl trápit se donekonečna. Pohřby také končívají, respektive končívaly smuteční hostinou. Jenže na tu se dostalo, až když shromáždění celou událost „zpracovali“. Až když se dotruchlilo.

Tuhle očistnou „fázi“ společnost po pandemii absolvovala jen sporadicky, 30 tisíc křížů na Staroměstském náměstí a pieta na Hradě bylo málo. A opravdu ledabyle ji absolvovali ti, kteří za katastrofální důsledky nesou největší odpovědnost. I vládní činitelé mají v krvi mechanismus zapomínání, to je ale neomlouvá. Babišova zmrzlinová kampaň je nevkusná. I když jde naproti tomu, co lidé vlastně chtějí.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/

  Ukrajina. Bezpečnostní záruky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *