Chaos. Rusko. Vojáci.Co se děje a kdo stojí za událostmi v Kazachstánu?

Přišel rok 2022. Zatímco celý svět a Evropa zvláště řeší, jak deeskalovat situaci v ukrajinsko-ruském směru, přinesly první dny letošního roku nové horké místo. Kazachstán.

Nepokoje, rabování a chaos. Vyrabované obchody a kanceláře, vyhořelá auta, nefungující internet, střelba a výbuchy. Obětí je mnoho, přes sto padesát obětí, tisíce zadržených a není známo, kolik jich chybí. To je realita dnešního Kazachstánu. Země zavedla nejvyšší, „červený“ stupeň teroristického ohrožení.

Na začátku roku se obyvatelé země vydali na shromáždění kvůli zdražení zkapalněného plynu. Protesty se brzy rozšířily a požadavky demonstrantů se změnily z čistě ekonomických na politické.

Co je Kazachstán a proč právě teď došlo k sociální explozi?

Po tři desetiletí této středoasijské zemi navždy vládne Nursultan Nazarbajev, představitel staré sovětské nomenklatury, který za svého prezidentování, či přesněji za vlády, proměnil stát ve své léno.

Navenek celkem úspěšná republika (v každém případě tak byla prezentována státními médii jak v tuzemsku, tak na export) měla ve skutečnosti dost výzev.

Pokud se před rokem 2015 dodržovala určitá tichá dohoda mezi vládou a lidmi – nejprve ekonomikou, pak politikou, pak se to postupně začalo vytrácet. Pandemie vedla k nárůstu nespokojenosti v zemi.

Pravda, nespokojenost vzplanula dříve. Stačí si připomenout rok 2011, kdy v Zhanaozenu (od nějž začaly současné akce) vznikl sociální protest. Poté úřady poměrně tvrdě a dokonce brutálně rozhodly – proti demonstrantům použily zbraně. Policie zahájila palbu, 16 lidí bylo zabito a přes 100 bylo zraněno.

Nespokojenost s Nazarbajevem se opravdu snažila vybít. Jako východisko učinilo vedení republiky nečekaný krok – výměnu lídra.

Ne, Nazarbajev ve skutečnosti nadále vládl zemi, ale Tokajev se stal oficiálním prezidentem.

Ano, schválila to vládnoucí elita. Kancelář prezidenta v Kazachstánu, i když je volitelná, tam skutečné volby ještě neproběhla.

Od nástupu Tokajeva do prezidentského úřadu vkládalo mnoho Kazachů jasné naděje. Už samotný fakt, jak se jim zdálo, že byl Nazarbajev odvolán z úřadu, byl vítězstvím demokracie.

Jedním z prvních kroků nového prezidenta Kazachstánu bylo přejmenování hlavního města státu na Nur-Sultan se všemi důsledky z toho plynoucími. Pro Kazachy se to stalo studenou sprchou, uvědomili si svou chybu.

I když, co čekat od loajálního studenta Nazarbajeva, žáka, jako je sám bývalý prezident, staré sovětské nomenklatury.

Reformy, v které Kazaši tolik doufali, nebyly zahájeny, ceny dále rostly a mzdy zůstaly stejné.

S takovými skutečnostmi se republika dostala do finále roku 2021. A když obyvatelé země viděli ceny zkapalněného plynu na čerpacích stanicích, které se zdvojnásobily, stal se extrémní bod. Kazachstán explodoval.

Kazachstán je v plamenech konfrontace mezi oficiálními úřady a demonstranty, které prezident nazval „teroristy vycvičenými v zahraničí“.

Právě útokem na Kazachstán zvenčí argumentoval Tokajev svou výzvou státům CSTO o pomoci – zavedení „mírových jednotek“ do země.

CSTO je jakousi ruskou odpovědí na NATO. Do unie patří Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, což jsou ve skutečnosti pouze pomocníci Ruska, její krytí při „udržování míru“, ve skutečnosti agresivní akce.

Jak rychle kazašský prezident požádal o pomoc, respektive o zavedení cizího kontingentu do své země, vede k jistým závěrům.

Z událostí v Kazachstánu může těžit především Moskva, jejíž prezident podle Tokajeva na žádost kazašského vůdce reagoval „vřele a s pochopením“.

Jde o to, že Nazarbajev, který zemi vládl třicet let, prováděl poměrně flexibilní politiku. Bývalý prezident byl navenek jasným „přítelem“ Moskvy a společně se účastnil ekonomických a politických procesů a dovedně budoval vztahy se Spojenými státy a Čínou.

Americké společnosti investovaly miliardy dolarů do energetických projektů v Kazachstánu. Vedení Spojených států zavíralo oči před ne zcela demokratickými procesy v zemi.

Multivektorová politika, která Kazachstánu zajistila jistou nezávislost na Moskvě, tak úplně nepotěšila. poslední.

Jako důkaz tohoto postoje Nur-Sultanovo neuznání anexe Krymu. Oficiálně Kazachstán nepovažoval Krym za ruský.

Vzhledem k roli Ukrajiny pro Kreml je třeba pochopit, že to pro Moskvu dostatečně dráždilo.

Ruská federace se však jako vždy abstrahuje od událostí, jichž se sama účastní, a ze všeho obviňuje Západ. Rusko považuje masové protesty v Kazachstánu za zvnějšku vyprovokovaný pokus násilně podkopat bezpečnost a integritu země.

Nejvyšší patra ruské vlády tvrdí, že to ohrožuje nejen spojence Kremlu v Kazachstánu, ale i sousední země včetně samotného Ruska.

Skutečné důvody, stejně jako organizátoři toho, co se děje, se jako vždy dozvíme později a možná vůbec ne.

Na základě současného stavu věcí však lze vyvodit zcela konkrétní závěry: Moskva přivedla do Kazachstánu své jednotky (ano, formálně jde o mírové síly CSTO, ale v drtivé většině jde o ruskou armádu), ve skutečnosti jde o okupaci Kazachstánu.

Rusko se koneckonců neopouští tam, odkud pochází. To už je na dlouhou dobu. Ve skutečnosti Putin dobyl obrovskou zemi za pár dní. Po definitivním odstranění Nazarbajeva od moci a přijetí krotkého Tokajeva, kterému nezbývá nic jiného, ​​než se stát věrným vazalem Putina.

Je to důležité – Moskva nikomu jen tak nepomáhá. Některá evropská média navíc tvrdí, že Kreml před vysláním mírových jednotek údajně stanovil Tokajevovi podmínky: uznání Krymu za ruský, ruština jako druhý úřední jazyk, udělení autonomie Rusům v severním Kazachstánu a vytvoření vojenské základny nebo několika ruských tamní základny.

Navíc Tokajev, který je v absolutně závislém postavení, může přijmout další „propozice“ Moskvy.

Ty se podle expertů mohou týkat zásob energetických zdrojů, na které je Kazachstán bohatý, jeho vztahů s Čínou a řady dalších prominentních oblastí.

Následující je zřejmé – Kreml získal takové nezbytné, nečekané vítězství. Nebo ten očekávaný, který je na pozadí úspěchů Kremlu v tomto regionu zcela jasný.

Co to všechno znamená pro civilizovaný svět a Evropu zvláště?

Následující je zřejmé – vytvořit další horké místo a přijít ho „uhasit“ je Kreml připraven kdykoli. A neexistují žádné záruky, že se tak nestane na evropském území.

Stejně jako to, že například „spojené mírové síly“ v čele Kremlu nepřijedou zachránit podmíněnou Varšavu, Vilnius či Brusel.

Navíc Moskva má takových zkušeností dost: Polsko a Finsko v roce 1939, Budapešť v roce 1956, Praha v roce 1968.

V jeho agresivních pudech ho proto může zastavit pouze jasný postoj evropských lídrů a celé EU, srozumitelná a adekvátní reakce Putinovi na všechny jeho agresivní akce.

Autor: Franz Hoffman