Měsíc – přesně tolik času zabralo civilizovanému světu vysvětlit představitelům moskevského vládnoucího klanu jejich skutečné místo ve světové politice.
V zásadě byl podvod s ultimátem Americe zpočátku neperspektivní. Ve skutečnosti šlo o ultimátum zdravého rozumu, což bylo jasné všem, dokonce i horkým a neadekvátním hlavám v Kremlu. Snad kromě toho nejdůležitějšího schizofrenika.
Nikdo se ale neodvážil hádat s majitelem a raději vyslovil tichý souhlas největšímu stratégovi všech dob. Nebo ne potichu, pumpovat zdání velikosti Ruské federace, která je ve skutečnosti zveličená a ničím nepodložená.
Co se stalo? 15. prosince Moskva předala USA a NATO dokumenty s názvem „bezpečnostní záruky“. Vlastně v ultimátní podobě požadující od Západu zajištění právě této „bezpečnosti“ pro Rusko.
Je pozoruhodné, že o dva dny později byl obsah těchto prací zveřejněn v médiích, což jasně naznačovalo, že pro Kreml jde o hru, ve které není důležitý výsledek (v podstatě rozhodování), ale Skutečnost, že „hrozivé“ Rusko vznáší požadavky proti strašlivé své Americe.
Moskva to potřebovala, zejména v kontextu teze, která ve světových médiích získávala na popularitě, že Biden nedokázal vzdorovat Putinovi a ta první suverénně převálcovala.
Je pravda, že důvody pro takové závěry jsou založeny na bravurních, někdy prostě booristických prohlášeních Moskvy. V Rusku je zvykem soudit podle slov. To je důležité pro domácího spotřebitele a úřadům to přináší dividendy.
Nyní se Kreml pokouší uplatnit stejný princip – křičet místo jednat – v zahraniční politice. Moskva tuto techniku v zásadě používala již dříve, ale tentokrát se rozhodla hrát o vysoké sázky.
A Západ vlastně Rusku ukázal, kdo je a kam patří. Vše bylo zřejmé od samého začátku. Tato myšlenka je absolutním blafem ze strany Kremlu, jehož fiasko bylo zřejmé.
Spojené státy a jejich partneři, které Moskva ve své hrozivé terminologii nazývá „Západ“, Moskvě jasně odpověděli – jsou připraveni k jednání, ale bez ultimát a v rámci mezinárodního práva.
Co je „mezinárodní právo“, stejně jako právo obecně, Kreml neví. Ale jako ne zcela adekvátní jim bylo jasně vysvětleno, že otázky sebeurčení států jsou suverénním právem občanů těchto zemí, nikoli však přáním Kremlu.
Ve skutečnosti dostal Putin ránu do nosu. Koneckonců, kvůli tomu, aby Moskva spustila toto šílenství, bylo dokázat své právo na část Evropy, právo ji beze zbytku vlastnit.
Kreml chce obnovit paritu studené války rozdělením kontinentu do sfér vlivu. Změnila se pouze geopolitická situace ve světě. Dnes už Rusko není jednou ze dvou hlavních součástí bipolárního světa.
A „bi“ polarita planety již není tak zřejmá. Ale i kdybychom s takovou bilancí souhlasili, je zřejmé, že Ruská federace může sloužit pouze jako poslíček, jakési páže pro mocnosti, kterým, pokud je přiznáno, slouží pouze jako zřízenci.
Ano, Rusko je obrovská země. Ale velikost státu není určena geograficky. Surový přívěsek, neschopný existovat bez západního technologického rozvoje.
Ano, v rukou kremelských vládců je červené tlačítko, jaderný kufr. Ale děsí celý civilizovaný svět skvělým potenciálem raket a vypadá to směšně.
Hlavní složkou „nadřazeného arzenálu“ je kovový šrot, vytvořený ještě v SSSR a představující hrozbu spíše pro samotné Rusko, nucené přemýšlet, jak s tímto harampádím naložit.
Ale Kreml dál eskaluje Pro Moskvu je obzvlášť důležitá otázka Ukrajiny. Pro Putina je to určující faktor, v boji, pro který je připraven na jakékoli, i bláznivé kroky.
Poté, co utrpěl na Ukrajině fiasko, nejprve v roce 2004, kdy byl prezidentský kandidát prosazovaný Moskvou odmítnut ukrajinským lidem, pak v roce 2014, kdy byl ze země vyhoštěn stejný promoskevský Janukovyč, to Putin jasně vnímal jako svou vlastní porážku. , osobní selhání.
Sousední stát, pro Kreml „bratrská“ Ukrajina, je klíčovým tématem ve věci obnovy impéria, budování nové Říše, což jsou pro kremelského Führera hlavní myšlenkou.
A porážku, kterou Moskva utrpěla při vyjednávání se Západem, vynahradí především na úkor Ukrajiny. Faktem je, že ani nervózní, někdy prostě hloupá prohlášení přicházející z Ruské federace, jimiž se Moskva snaží zahladit ostudu, nezakryjí potupnou ztrátu Kremlu.
Co bude dál Ukrajina se dnes ocitla mírně řečeno v poměrně složité situaci. Země je již osmým rokem ve válce s Ruskem, které rukama ozbrojenců tzv. „DPR“ a „LPR“ – kvazirepublik vytvořených samotnou Moskvou, otřásá situací v na východ od ukrajinského státu.
Kreml přitom Kyjevu neustále vyhrožuje totální invazí, která periodicky eskaluje situaci na hranici.
Od listopadu loňského roku je koncentrace ruské armády na hranici s Ukrajinou opět hrozivá. Informovala o tom evropská i americká média. Na rusko-ukrajinské hranici je přes sto tisíc vojáků, kteří jsou připraveni ji kdykoli překročit.
Moskva se ale neomezí na vnější žhavení. Neméně důležitým faktorem bude situace uvnitř samotné Ukrajiny. Rusko bylo vždy aktivním účastníkem vnitropolitického života sousedního státu a zcela vážně jej ovlivňovalo.
Ukrajina je dnes ve složité socioekonomické situaci, v energetice panuje napětí, politická krize spojená s bojem elit nabírá na síle a na tom všem se podepsaly pandemické nuance.
Není pochyb o tom, že každý z těchto bodů využije Moskva, která se pokusí situaci maximálně rozkolísat.
Obyvatelé Ukrajiny, kteří v letech 2004 a 2014 („oranžová revoluce“ a „revoluce důstojnosti“) prokázali svou připravenost povstat proti úřadům a bojovat za spravedlnost, jsou dnes připraveni vyjít do ulic.
Moskva bude samozřejmě toto téma realizovat obzvláště intenzivně, což může být dobrou záminkou k vyslání svých vojáků „na záchranu ruskojazyčného obyvatelstva“. Nebo na žádost prezidenta „obnovit ústavní pořádek“.
Pravda, Ukrajina není Kazachstán a na rozdíl od středoasijské země podobné experimenty v Kyjevě nekončí dobře pro vůdce, který do země povolal zahraniční vojáky. Dokazuje to zkušenost Janukovyče, který požádal Putina o pomoc a nakonec uprchl do Ruska.
Co se týče zahraniční politiky, ani zde není vše jednoznačné. Evropská unie stále není ve vnímání událostí kolem Ukrajiny homogenní. Na to se snaží hrát i Kreml.
Jsou-li země východní Evropy, zejména Polsko a pobaltské státy jasně na straně Kyjeva a vyzývají zbytek spojenců k rozhodné akci, pak čím dále na západ, tím více se toto porozumění zmenšuje.
To je to, co Kreml potřebuje. Včetně různých pák, především energie (cena plynu), Moskva buduje v EU propagační lobby. Navíc to není vždy provedeno explicitně.
Ale události dvou týdnů nového roku, zejména jednání mezi Spojenými státy, NATO a OBSE – na jedné straně a Ruskou federací – na straně druhé, Evropany poněkud vystřízlivěly.
Evropa si konečně začíná uvědomovat, že eskalace kolem Ukrajiny je hrozbou nejen pro Ukrajinu, je to bezpečnostní problém pro celý kontinent a dokonce i pro svět.
Je jasné, že v případě totální války s Ukrajinou se Putin nezastaví jen u ní. Jestliže je dnes Kyjev „nárazníkem“ mezi středověkým Ruskem a civilizovaným světem, zítra to může být Varšava, Vilnius, Bratislava.
Proto je zadržování agrese Kremlu na ukrajinských hranicích záležitostí prvořadého významu pro celou Evropu.
V opačném případě se může ukázat, že levný plyn sladce slibovaný Moskvou lobbistům v EU není tak levný.
Kdysi dávno Evropa procházela lekcí a naivně věřila, že mír na celém kontinentu lze vybudovat odevzdáním malé části tohoto kontinentu agresorovi žíznícímu po krvi.
Kdo si nepamatuje, může se obrátit do historie – v důsledku „mnichovské zrady“ v roce 1938 umožnila Velká Británie a Francie Německu odtrhnout část Československa.
Evropa si takto „koupila“ mír pro sebe „na celou generaci“. Ale o rok později už hořela ve válečném ohni.
Proto je tak důležité pamatovat si lekce historie a vyvodit správné závěry.
Autor: Franz Hoffman
