Putin je dikobraz. Ukrajina v konfliktu s ním potřebuje podporu, ne smrt z vyděšení

aktualne.cz

Ruská invaze na Ukrajinu je podle amerických zdrojů nejpravděpodobnější za posledních sedm let – od obsazení Krymu a války na Donbase. Moskva zkouší tvrdší verzi staré známé „heavymetalové“ diplomacie.

Polský ministr zahraničí Zbigniew Rau vnímá situaci ještě naléhavěji: „Zdá se, že riziko války je nyní větší než kdykoli za uplynulých třicet let,“ prohlásil minulý týden. Napětí a emoce z dob anexe Krymu a války na Donbase v letech 2013-14 jako by byly nečekaně rychle zpátky.

Podle amerických zpravodajců je nyní těsně u hranic Ukrajiny téměř 100 000 ruských vojáků, část z nich má dokonce vybavení invazních jednotek. Útok na souseda, který se před sedmi lety rozhodl vymanit z moskevské sféry vlivu a vydat prozápadním směrem (včetně ambic vstoupit do Severoatlantické aliance a Evropské unie), se zdá být na spadnutí. „Je nepochybné, že hrozba ozbrojené invaze je vysoká,“ dodal minulý čtvrtek poradce Bílého domu pro národní bezpečnost Jake Sullivan.

Napětí nerozptýlila ani tři kola lednových diplomatických jednání v Ženevě, Bruselu a Vídni. Jejich faktickým vítězem je ruský prezident Vladimir Putin. Po dlouhých letech mezinárodní izolace a ekonomických sankcí dostal přesně to, oč usiloval: pozornost světové veřejnosti.

Vyhlásím vám válku!

Touha získat zpět ztracený supervelmocenský status z dob studené války je jedním z hlavních motivů Putinovy zahraniční politiky od roku 2000. Ať to stojí, co to stojí, balancování na hraně válečného konfliktu nevyjímaje. Agresivní kombinaci ultimát, zastrašování, kyberútoků, řinčení zbraněmi a energetického vydírání nazval britský expert na Rusko Mark Galeotti „heavymetalovou diplomacií“.

Putin je podle něj dikobraz, který se při vhodné příležitosti nafoukne a hrozivě roztáhne bodliny. Zkouší, zda a nakolik se Západ lekne a bude si jednání s ním chtít ulehčit. Nestojí ale o přímý střet, na který současné Rusko s ekonomikou přibližně velikosti Španělska nemá sílu. Sází na nepřehledný mix hrozeb a cílených lokálních akcí, které mohou soupeře přimět k taktické chybě.

  Rusko využívá hybridní vliv v Africe k vyvíjení tlaku na Francii - zahraniční média

„Jinak než pohrůžkou války se dnes Rusko summitů domoci nemůže,“ připomněl nedávno pro týdeník Respekt analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) hloubku izolace, v níž se Kreml po sérii ekonomických sankcí a vyloučení z prestižních mezinárodních uskupení ocitl. Zkouší to proto agresivním „heavy metalem“ a po dlouhých letech půstu uspěl, dokonce nadvakrát.

Hned první pokus – loňská jarní eskalace ruských vojsk u ukrajinských hranic -, mu přinesl summit s novým americkým prezidentem Joem Bidenem v Ženevě. Po tříhodinovém jednání si přitom oba prezidenti pochvalovali „přátelskou“ atmosféru. Biden dodal, že Rusko podle něj „neusiluje o novou studenou válku“, Putin zase pochválil jeho „zkušenost“ a konstatoval, že oba státníci „mluví stejným jazykem“. Nic, co by signalizovalo vážnější problém.

Zůstat v centru pozornosti

Co se tedy stalo, že Moskva a Washington schopnost „mluvit stejným jazykem“ tak rychle ztratily? Kreml si patrně vyhodnotil, že může řinčením zbraněmi u ukrajinských hranic získat ještě trochu více. Nebo se o to alespoň pokusit.

Galeotti jako dlouholetý znalec Ruska připomíná, že Putin není žádný sofistikovaný stratég, který hraje šachy na patnáct tahů dopředu. Pro přitažení pozornosti a získání převahy mechanicky rozehrává nebezpečné scénáře (Ukrajina, Pobaltí, Libye, Sýrie), u kterých sám netuší, jak dopadnou. Testuje tím okolí a čeká na skulinu ve dveřích, do které by vrazil nohu.

Což velmi pravděpodobně sledujeme i nyní. Doba je pro Kreml příhodná. USA mají čerstvě v paměti ponižující vycouvání z Afghánistánu, nová Bidenova administrativa si nechce pálit prsty v novém konfliktu, má plné ruce práce s domácími problémy a s Čínou. V Německu se po 16 letech vlády Angely Merkelové kompletně mění garnitura, Francie má před prezidentskými volbami a ochota Evropanů jít do střetu s Kremlem je historicky velmi slabá. Tím spíše, jsou-li teď zaměstnáni vysokými cenami energií a dopady koronavirové pandemie.

  Rusko se vtahuje do víru vnitřního konfliktu

Proč si tedy Západ neotestovat masivní eskalací krize a nevrátit do hry otřepané téma „sfér vlivu“? A mezitím Ukrajinu psychologicky masírovat stále agresivnější rétorikou? Kremlu zatím sázka vychází. Americké tajné služby chrlí možné scénáře invaze na Ukrajinu, média i veřejnost na Západě jsou vyděšené, Kyjev zoufale volá o pomoc – a Rusko zůstává v centru pozornosti.

Pokusy o diplomatické vyřešení krize neuspěly. Moskva dál žongluje s invazí na Ukrajinu masivním vojenským cvičením u polských hranic, rozmístěním raket ve Venezuele či na Kubě… Hlavně ale potichu čeká, kdo na Západě jako první „vyměkne“ a udělá chybu.

Invaze ano, ale…

Jak vysoké je v takové situaci riziko nové války na Ukrajině? Vyloučit ji úplně nelze, stačí jeden hloupý zkrat na ukrajinské straně (podobný gruzínskému útoku na jihoosetské Cchinvali v roce 2008) a Moskva dostane záminku k napadení. Pokud ale v riskantním pokeru nikdo neztratí nervy, není otevřený konflikt příliš pravděpodobný. Pro současného vládce Kremlu by byl příliš riskantní, krvavý a nákladný. Ukrajinský, ale silně proruský Krym s černomořskou flotilou mu před sedmi lety spadl do klína de facto sám. Povstání na Donbase hodil přes palubu přesně v momentě, kdy mu začalo diplomaticky překážet.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..