Ukrajinská armáda se přes měsíc brání ruské agresi. Kromě zastaralé techniky a silného odporu Ukrajinců odsuzuje Rusy k neúspěchu také špatně zvládnuté zásobování. Naplánovat invazi takového rozsahu muselo podle Daniela Zlatníka, plukovníka Generálního štábu Armády České republiky, trvat nejméně rok. „Jsme na začátku soumraku armád tak, jak je známe,“ hodnotí pro iROZHLAS.cz trend ve válečnictví, který prvních 30 dní konfliktu potvrdilo.
Máme za sebou měsíc války. Jak blízko, nebo daleko je kulminační bod konfliktu?
Domnívám se, že kulminační bod už byl. Rusové pochopili, že tudy cesta nevede. To, co předvedli za první měsíc, je naprostá katastrofa. Problémy ruské armády jsou známé – zastaralá technika, poruchovost té nové. Nikdo asi nečekal, že to půjde hladce, ale že to skončí až takovým selháním, to nečekali ani oni, ani Západ.
Co tedy bude následovat? Co přinesou další týdny?
To je politické rozhodnutí. Myslím, že se teď bude řešit, jak z toho ven, aniž by Rusové úplně ztratili tvář. Jinak z hlediska logistiky mají obě strany tolik zásob, že ji mohou vést roky. Mají i dost lidí. Ale i kdyby válka skončila za týden, obnovit ekonomiku potrvá patnáct dvacet let. Společnost jako taková si následky ponese další tři generace.
Pojďme se na to podívat podrobněji. Jak dlouho trvá logisticky vypočítat takovou akci, jakou teď Rusové provádí?
Logistika je součástí celého plánovacího a exekutivního procesu. Takto velká operace, jakou udělalo Rusko, se musí plánovat nejméně rok dopředu. Dříve než za rok příprav to nikdo není schopen udělat. Možná Američané zvládli nějakou operaci naplánovat za šest sedm měsíců, ale jinak nikdo. Armáda není, jak se říká, letadlo, které během hodiny naplníte palivem a letí.
Jak v ruské armádě přistupují k plánování, k logistice?
Rusko žádnou logistickou doktrínu jako takovou nemá. Řeší tuto oblast jako „materiálně-technické zabezpečení“. Jsou tam zásobovací jednotky, které čekají, až jim někdo řekne: „Dovez mi to a to.“ Více či méně tedy čekají na požadavek.
Západní logistika je odlišná. Vychází právě ze slova logos, to znamená myšlenka, strategie. Západní logistika podle operačních a strategických úkolů predikuje budoucnost. Dělá risk management tak, aby když se cokoliv stane, jako že se vždy stane něco trošku jiného, než očekáváte, tak aby na to uměla zareagovat.
V čem je tedy největší problém ruské strany?
Chybná strategie a iracionální rozhodnutí. Pokud máte chybnou strategii, tak na té operačně-taktické úrovni s tím potom už nic nenaděláte. Rusové si mysleli, že budou postupovat rychle. Jejich manévrové jednotky měly zásoby přibližně na sedm dnů bojů.
Zahájili invazi, jednotky se začaly přesouvat a počítaly, že zásoby doplní někde u Kyjeva. Proto asi chtěli nejprve získat letiště Hostomel, aby si tam mohli vybudovat zabezpečovací základnu. Letiště nezískali, takže najednou zůstali na místě bez zásob, bez paliva…
Takže vycházeli z chybných zpravodajských informací?
Ano, byla to kombinace špatných informací a iracionálního rozhodnutí. Anebo možná prezident (Vladimir) Putin měl správné zpravodajské informace, ale rozhodl se to risknout a nevyšlo to.
Mluvil jste o ruském konvoji, který se zasekl před Kyjevem. K čemu přesně došlo?
Technika do doby, než se konvoj zastavil, spotřebovala nejméně dvě třetiny paliva. Nikde netankovali, protože předpokládali, že dojedou k Hostomelu a tam doplní zásoby. Byla zima a protože neměli vybudované kempy pro vojáky, vojáci zůstali v technice, motory běžely, aby se ohřáli.
Další věc, o které se moc nemluví, je, že v té době kulminovala v Rusku varianta nemoci covid-19 omikron. Ti vojáci byli už předtím spolu na cvičení, stoprocentně měli vysokou nákazu omikronem. Vojáci si snědli jídlo, došlo jim palivo, byla jim zima, byli nemocní. Šlo o logistickou hrůzu. To nemohlo dopadnout jinak než katastrofou. Byli demoralizovaní.
Jaký je další osud konvoje?
Ukrajinci ho nezničili úplně, jejich dělostřelectvo na něj „nedosáhne“, proto útočili pomocí dronů. Část konvoje Rusové přemístili jinam.
Zmiňoval jste demoralizaci ruských vojáků. Jak k tomu došlo? Nemají jasný úkol? Překvapil je silný odpor místních lidí?
Ano, všechno dohromady. Plus ještě k tomu covid. Museli toho mít, lidově řečeno, plné zuby. Odhodlání je v boji zásadní. A odhodlání bránit své území je obecně vždy větší než odhodlání těch, kdo to území dobývají.
Jaký vliv na to všechno mělo počasí?
Sešly se tři faktory, které jsou pro pohyb těžké techniky velice problematické. Nerozvinutá infrastruktura, bažinatý terén v okolí hlavních silnic a předjaří, kdy byly teploty lehce pod nulou.
A teď začalo jaro… Komu přinese teplejší počasí výhodu?
To je padesát na padesát. Vždy, když přijde jaro a sleze sníh, prodlouží se den, všichni dostanou chuť bojovat. Tak to bylo i v Afghánistánu.
‚Westernizace‘
Podívejme se podrobněji na ukrajinskou stranu. Jak si vede?
Ukrajinci udělali spoustu pokroků. I z hlediska logistických procesů: „westernizují“ svoje přístupy k logistice. Ukrajina je partnerským státem našeho Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky, dělali jsme pro ně různé kurzy, vyměňujeme si know-how. Ukrajinská armáda byla dobře připravená. Kdyby nebyla, tak dnes už by Ukrajina padla.
Jste teď v kontaktu?
Ano, jsme, víc to ale nemohu komentovat. Až to skončí, sejdeme se v rámci „lessons learned“, tedy získávání zkušeností a následných nápravných opatření. Řekneme si, kde byla slabá místa a co s tím.
Mělo podle vás na ukrajinskou armádu vliv to, že se ještě před ruskou invazí účastnila různých cvičení se Západem?
Rozhodně. Díky tomu, že cvičili společně se Západem, má teď ukrajinská armáda kontakty, ukrajinští důstojníci se dostávali do kontaktu se západními důstojníky. Třeba Američané jezdí vyučovat na ukrajinskou univerzitu obrany. Ukrajince to utvrdilo ve víře, že nezůstanou sami – jako jsme my zůstali v roce 1968 – a proto se rozhodli takhle urputně bránit.
A co Mariupol? Objevují se různé historické paralely – obléhání Sarajeva, obléhání Leningradu… Vidíte tam podobnost?
Myslím, že každá operace je jedinečná. Sarajevo bylo obléhané skoro pět let, město ale zásobovali přes tunel, bylo to nějak funkční. Problém Mariupolu je ten, že k němu není přístup ani z moře, ani z pevniny. Rusko tam má protivzdušnou obranu.
Jak dlouho může ukrajinská obrana Mariupol udržet?
Mariupol bude tak dlouho odolávat, dokud budou mít Ukrajinci zásoby munice, ale hlavně odhodlání. Může to trvat týdny i měsíce. Ukrajinci s tímhle určitě počítali, věděli, že bude na Mariupol útok od moře i z pevniny, že Rusové budou chtít propojit Krym s pevninským Ruskem. Ukrajinská obrana si tam stoprocentně vytvořila zásoby. Největší neštěstí, co se týče Mariupolu, je civilní obyvatelstvo, které tam trpí. Humanitární organizace, jako je Červený kříž, se snaží udělat maximum.
Každopádně dobývání měst je noční můra všech vojáků. Paneláky jsou vlastně jeden bunkr vedle druhého. Pro lehké pěchotní zbraně, jako jsou třeba automatické pušky a kulomety, je beton paneláků překážkou. Bojovat o centrum tak velkého města, jako je například Kyjev, znamená zajistit třeba deset kilometrů zásobovací trasy, kde techniku můžete použít jen omezeně. Aby bylo dobývání měst úspěšné, musí být převaha jeden ku pěti, a tedy mít k tomu i odpovídající zásoby.
Zmiňoval jste „lessons learned“, tedy poučení se z chyb. Vidíte už teď něco, co si mohou západní armády z tohoto konfliktu odnést?
V blízké budoucnosti zcela jistě dojde k přehodnocení postoje NATO a Evropské unie ohledně bezpečnosti ve smyslu zapojení celé společnosti. Není to jen armáda, kdo všechno vyřeší. Globalizace dokáže velice silně zapůsobit na někoho, kdo si neváží dobra a kdo páchá zlo. Ten půjde z klubu ven.
Dojde také k přehodnocení strategicko-operačně-taktického působení. Armády se musí vyvarovat vlastních ztrát a dopadů na civilní obyvatelstvo. To se vyřeší jedině používáním jiných zbraní a zbraňových systémů.
Máte na mysli nějaké bezosádkové stroje?
Ano. Současné armády jsou prostě neefektivní. Jejich provoz je obrovsky náročný, energeticky velmi drahý – i jen na udržování – a v rámci bojové činnosti neefektivní.
Například tanky jsou tak obrovské, protože v nich sedí lidi a ty je nutné chránit pancířem, k probití pancíře protivníka potřebujete zase velkorážový kanon. Výsledkem jsou jakási obrovská pochodující železa, která potom ale někdo zničí jednoduchou raketou.
To všechno bude mít dopady na logistiku. Dojde ke změně strukturálního složení zásob a množství, které bude potřeba. Když snížíme počet lidí v první linii, nebudeme muset řešit, jak je zásobovat vodou, potravinami, nebudeme mít velké ztráty.
Myslím, že klasické armády se svou strukturou, která odpovídá vedením válek ve 20. století, končí. Musíme se dívat dopředu, žít budoucností. V současné době jsme na začátku soumraku armád tak, jak je známe.
