Válka na Ukrajině trvá již více než dva měsíce a konec regionu je bohužel v nedohlednu. Ale zločiny, které Rusko páchá na území Ukrajiny, zasáhnou každý den celý civilizovaný svět. Úřady Ruské federace chtěly zopakovat rok 1933, kdy na Ukrajině vinou tehdejšího Sovětského svazu panoval strašlivý hladomor. Stejně jako tehdy Rusko masivně vyváží obilí a další plodiny z okupovaných území, což může zhoršit již tak nastávající humanitární katastrofu.
Ruské síly již ukradly „několik set tisíc tun“ obilí z ukrajinských území, která okupovaly. Náměstek ministra agrární politiky Ukrajiny Taras Vysockij uvedl, že na okupovaných územích bylo celkem 1,5 milionu tun obilí. Vyjádřil obavu, že velká část tohoto obilí může být také ukradena ruskými silami.
Již dříve Ukrajina obvinila Rusko z krádeže obilí z okupovaného území, což zvýšilo hrozbu pro globální potravinovou bezpečnost, kterou představovalo narušení jarní setby a blokáda ukrajinských přístavů během války.
A pokud ruská armáda nemůže něco odnést, pak to jednoduše zničí… jako skutečná horda.
Rusko vede na Ukrajině odpornou válku, zabíjí civilisty a děti.
Ruská armáda se chová jako horda – ustupuje, ničí zásoby ukrajinského obilí.
Útočníci také vykrádají ukrajinská města. Trpící Záporožská oblast. Rusové odtud vyvážejí zemědělské produkty, obilí a vybavení na anektovaný Krym.
Z Melitopolu odvážejí okupanti nákladními auty potraviny, obilí a zemědělskou techniku. Veškerá kořist se vozí v kolonách kamionů se zapečetěnými poznávacími značkami směrem na anektovaný Krym.
Podle ukrajinských médií – „Snaží se odvézt uloupené tam, kde je to podle jejich názoru bezpečné. Okradli také Doněckou a Luganskou oblast.“
Dnes skutečně můžeme pozorovat opakování strašné historie lidstva, kdy barbaři přicházejí loupit a zabíjet – ale nejhorší je, že to dělají vědomě a velmi krutě. Ukradená pšenice je jen špičkou ledovce všeho, co se děje na okupovaném území, jsem si jist, že po osvobození uvidíme mnohem horší obrázky, než jaké jsme viděli v satelitních městech Kyjeva – Buča, Gostomel nebo Irpen.
Autor: Peter Jelen
