- Slovensko se topí ve zdánlivě nekonečné politické krizi, kterou svou konfrontační náturou do značné míry rozpoutal expremiér Igor Matovič. Parlament je zablokovaný, vláda přišla o většinu, je ohrožen státní rozpočet a mluví se o předčasných volbách.
- To vše posiluje extrémisty, část poslanců zvolených na kandidátce neofašistické ĽSNS spolupracuje s vládou, část se stala spojenci Smeru Roberta Fica, který už vyhlíží další comeback.
- A hlasy středopravicových voličů se rozhodl spojit dvojnásobný expremiér Mikuláš Dzurinda, který také uvažuje o návratu do politiky.
Měla to být vláda se silným mandátem celkem 93 ze 150 poslanců, která si dala za cíl obnovit důvěru Slováků v právní stát, rozhýbat protikorupční očistné procesy a otočit kormidlem doprava. Kabinet Igora Matoviče (OĽaNO) nastoupil v dubnu 2020 poté, co Slovensko dvanáct z předchozích čtrnácti let ovládal šéf strany Smer-SD Robert Fico.
Balíček opatření na zvýšení finanční podpory rodin s nezaopatřenými hodnotami je v hodnotě 1,2 miliardy eur každý rok. Změny kritizují ekonomové a samosprávy, které kvůli zákonu přijdou o peníze.
Už po roce ale Matovič jako premiér kvůli nepřijatelným politickým praktikám padl a vládu v prakticky totožné sestavě složil dosavadní ministr financí Eduard Heger (OĽaNO), se kterým si Matovič vyměnil křeslo. Ani to však neznamenalo politickou stabilitu.
Netrvalo dlouho a přišla ještě větší krize, kterou vyvolal Matovičův „prorodinný balíček“. S tím nesouhlasila menší, ekonomicky liberální koaliční strana Sloboda a solidarita (SaS), která po vypršení ultimáta, oboustranné výměně invektiv a vykopání příkopů mezi Matovičem a šéfem SaS, exministrem hospodářství Richardem Sulíkem kabinet opustila a vláda se stala menšinovou. „Opozice v koalici odchází do opozice,“ okomentoval to lakonicky Matovič.
I kvůli tomu tak na Slovensku únavu z Ficových vlád nahradila snad ještě větší únava z dvou a půl let s Matovičem. A právě již mnohými odepisovaný expremiér Fico teď vyhlíží velký comeback.
Matovičova sebedestrukce
Matovič je rozený opozičník. V parlamentu dlouhé roky předváděl politickou show, kdy plnil s různými transparenty roli hlasitého buřiče a hlavního kritika korupčních praktik Ficových vlád. Sám přiznává, že je konfliktní typ politika.
„Když byl v opozici, tak to jeho voličům nevadilo, ale průzkumy teď ukazují, že takhle si lidé nepředstavují premiéra, někoho, kdo vládne. Neustále skáče z jedněch bombastických témat na jiné. Když začala pandemie, tak vyzdvihoval vědce a odborníky, ale pak se s nimi rozhádal, a nakonec je osočoval. Během pandemie míval dlouhé tiskovky, které někdy trvaly i sto minut a po nich jsme měli často víc otázek než odpovědí,“ popisuje v podcastu Vinohradská 12 slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová.
Matovič je také známý tím, že velkou většinu komunikace obstarává osobně na svém facebooku. „Zničil představu o tom, jak se mají spravovat věci veřejné, stát řídil přes facebookový profil, s nikým to nekonzultoval. Z ministerstva financí kvůli němu odchází kvalifikovaní lidé, protože jejich expertizu neoceňuje ani nevyžaduje,“ popsal pro Český rozhlas Plus sociolog Michal Vašečka.
Expremiérova nestálost a roztěkanost se projevila i ve schvalování zmíněného balíčku: „Ještě před rokem v parlamentu vykřikoval po poslancích Kotlebovy ĽSNS, že jsou to ‚fašistická h**na‘. A když teď s částí těchto poslanců schválil své plány, tak už to nejsou fašisti, ale vytvořil s nimi podle svých slov ‚prorodinnou koalici‘,“ popisuje Kovačič Hanzelová.
Matovič balíček totiž prosadil přes veto prezidentky Zuzany Čaputové i díky hlasům opozičních poslanců zvolených na kandidátce neofašistické partaje ĽSNS Mariána Kotleby.
Podle bývalého koaličního partnera Sulíka není Matovič schopen plánovat prakticky nic. „Ani vlastní myšlenky den dopředu. Je schopný jen bagrem prosadit to, co si den předtím usmyslel,“ říká o něm po dvou letech zkušeností ze společné vlády.
Matovičovi ve vztazích s ostatními politiky nijak nepomáhá jeho vznětlivá povaha a vztahovačnost. Sulíka v prosinci 2020 označil za „idiota“.
Když se jej nyní opozice v parlamentu snažila odvolat z ministerského postu, do poslední chvíle nebylo jasné, zda se potřebných 76 hlasů podaří nalézt, i pro řadu vládních zákonodárců by mohl být totiž Matovičův úplný odchod z vlády vítanou úlevou.
Šéf resortu financí odvolávání přežil, během obhajovací řeči před hlasováním ale stihl kdekoho hrubě pozurážet. O slovenských novinářích prohlásil, že si je lze najmout za 500 eur nebo že i „Hitler měl přesně takové novináře, kteří manipulovali s veřejným míněním“. Za ty nejhorší výroky se následně omluvil.
To vše nakonec vedlo k totálnímu propadu v žebříčcích popularity. Zatímco před dvěma a půl lety měl podle agentury AKO důvěru 65 % Slováků, nyní podle Focusu pouhých 8 %.
Za dva roky a něco se Matovič dostal s důvěryhodností tak nízko, že je na úrovni Mariána Kotleby. Takovou neoblíbenost neměl ani Robert Fico po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové,“ přibližuje Kovačič Hanzelová.
Vlídná slova pro něj nenachází ani expremiérka Iveta Radičová: „Znám ho dvanáct let. Pan Matovič je politik emocí, vulgarismů a zpochybňování všeho a všech. Jeho politika je založena na konfliktu a rozbíjení společnosti,“ řekla pro iROZHLAS.cz.
Jeho zatím poslední přešlap je víkendový facebookový příspěvek, kdy měl v reakci na tragickou střelbu před bratislavským gay barem potřebu podle mnohých necitlivě zdůraznit, že je heterosexuální orientace.
Fico s krajní pravicí
Zatímco Matovič se v průzkumech propadl na dno, jiný expremiér Robert Fico pomalu stoupá. A to v situaci, kdy byl letos policií obviněn ze zosnování organizované zločinecké skupiny. Současná vláda totiž přes veškeré vnitřní problémy a další pnutí rozvázala ruce vyšetřovatelům.
„Jsem obviněn ze založení a zosnování zločinecké skupiny. Rozumíte? Z čeho mě ti blázni obvinili? Jen, aby se mě zbavili. Tak se mě ale nezbaví. Budou mě tu mít dalších 15 let, minimálně,“ hřímal Fico po sdělení obvinění.
Podle původních plánů už přitom v současné době vůbec v parlamentu sedět neměl. Ideálně měl sloužit už druhý prezidentský mandát. V roce 2014 se totiž pokusil z pozice premiéra přesunout do Prezidentského paláce, voliči však tehdy favoritovi vystavili stopku a prezidentem zvolili Andreje Kisku.
Když následně v roce 2018 kvůli masivním protestům po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové post premiéra přenechal Peteru Pellegrinimu, jeho druhou únikovou strategií bylo nechat se jmenovat ústavním soudcem. Ani to mu ale nevyšlo, a tak nyní plní roli jednoho z opozičních lídrů, který se však posouvá čím dál tím blíž extrémním pozicím. A s ním i celá jeho partaj.
Příkladem této radikalizace bylo skandální prvomájové setkání představitelů Smeru s občany v Nitře, na kterém místopředseda strany a poslanec Ľuboš Blaha povzbuzoval shromážděný dav k vulgárnímu urážení prezidentky Zuzany Čaputové. Na jeho pokřik „americká“ se z davu opakovaně ozvalo „k**va“. Fico se při skandování davu mezitím na pódiu usmíval.
V září pak do Bratislavy svolal protivládní demonstraci, kde představitelé Smeru požadovali konec vlády „šašků“ a „zrádců“ a kabinetu vyčítali, že Slováky „ožebračují podporou Ukrajiny“. Kromě Smeru se shromáždění zúčastnila i krajně pravicová strana Republika odštěpená od Kotlebovy ĽSNS nebo silně nacionalistická a proruská Slovenská národní strana (SNS). Ostatní opoziční strany účast odmítly.
Ačkoliv za Ficovy vlády Slovensko například přijalo euro, v posledních letech je zárukou rozdmýchávání antizápadních a antiliberálních nálad a proruského sentimentu. „Za zdražování je do velké míry odpovědná současná vláda a prezidentka, protože Slovensko zatáhli do války, se kterou nemáme nic společného,“ řekl svým stoupencům.
Podle politologa Juraje Marušiaka byla společná demonstrace Smeru se stranami na krajní pravici politického spektra potvrzením celkové změny identity Smeru. „Oficiálně potvrdili své partnerství se stranou, jejíž představitele v minulosti označovali za neonacisty. Zejména pro Republiku je to úspěch a definitivní legitimizace jako strany, se kterou lze spolupracovat,“ vysvětluje.
A sociolog Vašečka dodává: „Fico se posunul do extrému a jakákoliv spolupráce s ním ze strany standardních politiků je dnes vyloučená.“
Fašisté: rozpad i podíl na moci
Slovensko by mělo být bílé, základ slovenské státnosti lze hledat ve fašistickém Slovenském štátě Jozefa Tisa, je třeba se vzepřít „bruselskému diktátu“ a skutečnou hrozbou jsou homosexuálové, nikoliv Putinovo Rusko.
Tak lze ve zkratce popsat názorovou paletu poslanců zvolených na kandidátce Kotlebovy ĽSNS. Po volbách 2020 jich bylo 17, záhy se ale rozpadli. V klubu ĽSNS jich zůstává jen sedm, dalších pět je členy odštěpené Republiky, jeden přestoupil do konzervativně populistické vládní partaje Sme rodina a tři (Tomáš Taraba, Šteffan Kuffa a Filip Kuffa) působí jako nezařazení.
Ještě v lednu 2020 přitom měla ĽSNS preference kolem 13 %, dnes jsou naopak hluboko pod pětiprocentní hranicí a Kotleba je pravomocně odsouzen k podmínečnému trestu za podporu a propagaci extremismu, kvůli čemuž přišel o poslanecký mandát a politickou relevanci.
Jenže paradoxně právě nyní získávají poslanci, kteří byli zvoleni za jeho stranu, bezprecedentní podíl na moci. Partička z Republiky na různých manifestacích spolupracuje s Ficem, který je pomáhá legitimizovat a včlenit do slovenského politického mainstreamu.
V létě dokonce otevřeně spolupracovali při sbírání hlasů pro referendum o předčasných volbách a své spojenectví prezentovali na sociálních sítích.
Předsedovi Milanu Uhríkovi se tak podařilo naplnit vizi, se kterou před necelými dvěma lety Republiku zakládal. Nechtěl být navždy izolovaný v opozici a chce se dostat do vlády.
V rámci jakéhosi normalizačního procesu tak zástupci Republiky změnili své dříve striktně odmítavé postoje k oslavám Slovenského národního povstání. Jejich dřívější šéf Kotleba v ĽSNS toto výročí neslaví a označuje ho za „bolševický puč“, zatímco Republika jej letos slavila ve velkém.
Na druhé straně jiná odštěpená skupinka poslanců – tzv. „tarabovci“ – naopak v parlamentu pomáhá současné vládě. Předseda parlamentu a šéf hnutí Sme rodina Boris Kollár o těchto poslancích dokonce prohlásil: „To nejsou fašisti, jen tvrdí křesťané.“
Po definitivním odchodu SaS z vlády se totiž z „tarabovců“ stal jazýček na vahách, který svými hlasy vládě pomáhá prosazovat zákony. Když v minulém týdnu v parlamentu neprošel návrh na odvolání Matoviče z pozice ministra, právě Taraba a otec a syn Kuffové mu pomohli svou neúčastí k přežití ve funkci, k jeho odvolání totiž chyběly tři hlasy. Výměnou za to záhy prošly prvním čtením tři jejich návrhy.
Tito tři poslanci tak pomáhají zajišťovat Hegerově menšinové vládě fungování. Počátek spolupráce lze vysledovat při hlasování o „prorodinném balíčku“.
Premiér Heger ale odmítá, že by šlo o domluvenou spolupráci. „Nevládneme s nimi, nemáme parlamentní většinu. Nemyslím si ale, že jsou to fašisti. Ale jejich politika je se mnou nekompatibilní,“ řekl Denníku N.
„Že se vláda i opozice uchází o přízeň extrému, bohužel značí, že se celé politické spektrum posouvá do extremistické polohy. To je asi to nejnebezpečnější, čeho jsme teď na Slovensku svědky. Spolu s voláním po vládě pevné ruky a autokracii jsou to jasné signály a znaky, že náš demokratický systém neklape,“ hodnotí pro iROZHLAS.cz expremiérka Radičová.
Co dál? Předčasné volby
V zablokovaném parlamentu nyní vládní koalice získává podporu pro část vládních zákonů stále ještě od SaS a částečně od trojice tarabovců.
Jako logické řešení současné situace se nabízejí předčasné volby. Ty však na Slovensku není vůbec snadné vyvolat. „Pokud by k nim mělo dojít, tak by to bylo v horizontu dlouhých měsíců. Jde o složitý proces,“ vysvětlil politolog Mesežnikov. Reálným termínem předčasných voleb by tak na Slovensku mohlo být až jaro 2023 – rok před řádným termínem.
Je třeba schválit změnu ústavy, která by umožnila zkrácení volebního období. To lze i referendem – jak se o to ostatně snaží opozice v čele se Smerem – i v tomto případě by se však musela nejprve změnit ústava.
„Jediné řešení, které dnes Slovensku pomůže, jsou rychlé předčasné parlamentní volby,“ uvedl Fico v souvislosti s odevzdáním 406 tisíc podpisů pod referendum. Právě on volby existenčně potřebuje, vzhledem k probíhajícímu vyšetřování jeho kauz.
Pro předčasné volby je přitom už nyní v parlamentu většina potřebná ke změně ústavy. Dlouhodobě opoziční Smer a Hlas, nově opoziční SaS i vládní Sme rodina nebo „tarabovci“ mají dohromady s několika nezařazenými poslanci většinu až 94 hlasů.
„Předčasné volby přichází v situaci, kdy nastane patová situace. A momentálně celkem patově působí. Vše bude jasnější, jestli projde zákon roku – státní rozpočet. Při jeho nepřijetí má před sebou vláda Eduarda Hegera v horizontu měsíců hlasování o vlastní důvěře,“ vysvětluje Radičová.
Podle posledních průzkumů si předčasné volby navíc přeje už i většina Slováků.
Dzurindův návrat nenávrat
„Chcete se vrátit do politiky?“
„Ne. Ale přemýšlím o tom.“
Tak v rozhovoru pro deník SME před několika týdny oznámil slovenský expremiér z let 1998–2006 Mikuláš Dzurinda svůj comeback. Jeho hlavním cílem je zabránit tomu, aby propadly hlasy proevropských demokratických středopravicových stran, a zabránit návratu Smeru k moci za pomoci extremistů.
„Slovensko míří špatným směrem, opět potřebuje zásadní reformy. A jelikož je situace mezi SaS a OĽaNO šílená a špatná, je evidentní, že je potřeba nový projekt. Ne nutně strana, nazval jsem to projekt, který by zabránil šířící se skepsi, aby prozápadní voliči nerezignovali,“ popsal Dzurinda.
Něco podobného se mu už v minulosti podařilo. Před volbami 1998 sjednotil do Slovenské demokratické koalice (SDK) pět opozičních stran od křesťanských demokratů přes zelené až po sociální demokracii, povedlo se mu vyhrát volby, zbavit Slovensko Vladimíra Mečiara a ze subjektu, který posléze nesl zkratky SDKÚ a SDKÚ-DS, udělal na dlouhá léta hegemona pravého středu slovenské stranické politiky.
A kdo s Dzurindou už jednal a jaké politické subjekty nebo osobnosti by mohly být součástí jeho projektu? Podle informací slovenských médií oslovil jak některé členy současné vládní koalice, tak především ty, kteří se v minulých volbách do parlamentu nedostali.
Ze stran by například podle informací Aktuality.sk měla být jádrem projektu bývalá Dzurindova strana KDH (Kresťanskodemokraticke hnutie) a exKiskova Za ľudí, dále Dobrá voľba nebo strana Spolu.
„Už nechceme dovolit hazard s propadnutím hlasů,“ potvrdil kontakt šéf KDH Milan Majerský. „Je to správné směřování – aby se středopravé síly integrovaly,“ dodal šéf Dobré voľby Tomáš Drucker.
Dzurinda může mířit i na bývalou europoslankyni z SaS Lucii Ďuriš Nicholsonovou nebo exministra zahraničí Ivana Korčoka (za SaS).
Expremiérovu současnou popularitu v září měřila agentura Ipsos. Podle jejich výsledků mu důvěřuje jen zhruba 18 % Slováků, což je například o deset procent méně než v případě Fica. U stran, které by se mohl snažit sjednocovat, si však Dzurinda zachovává vysokou oblibu.
„Zatím nemám moc představu, co se za jeho projektem skrývá. Co zatím zveřejnil, je pro mě neurčité a nejasné. Pan Dzurinda udělal pro Slovensko mnoho dobrého, ale platí, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíte. A jeho zkušenost z toho, jak na Slovensku už téměř před 20 lety vládl, není ve změnách, které prožíváme, tak nápomocná,“ míní expremiérka Radičová.
Zdroj: Rozhlas
