Devět dní mu Rusové tvrdili, že syn zemřel. Mučili ho ve vedlejší cele

Rusové obvinili Mykolu a jeho syna ze „špionáže“ pro ukrajinské síly. Dvojice skončila ve vězení v sousedních celách, oba je tam mučili. Mykolu vojáci dokonce přesvědčili, že syn už je po smrti.

Ukrajinská vesnice Hrakove si kvůli ruské invazi zažila své. Než přišel 24. únor, žilo v ní asi tisíc obyvatel. Během okupace však jejich počet spadl pod 50 a nyní by i s navrátilci měla v místě žít asi stovka lidí. Zachovalé domy jsou otázkou minulosti, a jak popisuje ukrajinský veřejnoprávní web Hromadske, na každém dvoře návštěvníky vítají zabedněná okna.

Když vesnici ovládly ruské jednotky, život na vsi se změnil. Lidé v obavách o vlastní životy zmizeli z ulic a do provizorní mučírny, kterou si Rusové zřídili, byli prý obyvatelé odváděni i za pouhé telefonování na veřejnosti. Někteří se z tohoto osudného domu nikdy nevrátili a jejich těla dosud nejsou k nalezení, jiní se za rodinami vraceli se zraněními.

Hrakove, stejně jako jiné ukrajinské obce, v sobě ukrývá mnoho válečných příběhů. Jedním z nich je i osud členů rodiny Verbljanských, na jejichž dvůr vnikli Rusové 28. června. Podezřívali je tehdy ze spolupráce s ukrajinskou armádou – otec Mykola měl podle jejich verze odhalit ruské pozice a jeho dvaadvacetiletý syn pak informace předat armádě.

Už jsi je byla identifikovat?

Když se ruští vojáci v domě Verbljanských dostatečně vynadávali, popadli oba muže, dali jim na hlavu pytle, svázali jim ruce a naložili je do auta, kterým odjeli. Čtyři vojáci ovšem zůstali pod domem, aby „hlídali“ zbytek rodiny. Teťjana, manželka Mykoly, se později snažila zjistit, kam jejího syna i muže odvezli, úspěšná ovšem nebyla.

Co se s oběma muži stalo, si rodina mohla jen domýšlet. S potenciálními verzemi příběhu však přišli i obyvatelé vesnice. „Procházela jsem vesnicí a oni se mě ptali: Už jsi byla na identifikaci? Na schodišti našli dvě těla – oběšená, s pytli na hlavách,“ vzpomínala pro web Hromadske Teťjana. „Údajně to měl být můj manžel a syn. Nevěřila jsem jim.“

  Biden označil Putina za válečného zločince, Zelenskyj navštívil Buču

Zatímco tak lidé ve vsi debatovali o tom, zda jsou oba muži již po smrti, Rusové dvojici převezli do vězení ve městě Balaklija. Mykolovi se pro následující dny stala „domovem“ cela číslo tři a jeho syn byl zavřen do čtvrté. Na oba čekaly výslechy, během kterých se ruští vojáci nezdráhali použít násilí. Hned při prvním Mykolovi zlomili nos.

Devět dní věřil, že je syn po smrti

Agresivní výslechy se opakovaly téměř každý den. Po jednom z nich se Mykola vrátil vyčerpaný do cely a jeho spoluvězeň se s ním podělil o vafli, kterou mu donesla manželka. „Vzal jsem si ji a požádal dozorce, aby ji dal mému synovi. Věděl jsem, že je ve vedlejší cele, i když jsme se nikdy neviděli,“ vyprávěl Mykola novinářům.

Dozorce si vafli opravdu vzal a odešel, později se s ní ale vrátil zpět ke zmatenému otci, který nechápal, proč mu jídlo vrací. Odpovědi se dočkal okamžitě, syna mu prý o den dříve zastřelili. „A tak jsem devět dní žil s vědomím, že můj syn je mrtvý,“ popsal dále muž.

Z vězení se Mykola dostal přibližně 11. nebo 12. července, a když vyšel ven, čekalo na něj překvapení v podobě žijícího syna. I mladého Verbljanského prý Rusové vyslýchali, bili a mučili elektrickými šoky. Použili na něj dokonce i stejnou lest jako na otce – přesvědčili ho, že Mykola je již dávno po smrti.

Z Balaklije se pak muži vydali po svých a ušli celkem 36 kilometrů. Do Hrakove Mykola došel prakticky bos, jelikož staré gumové pantofle, ve kterých ho Rusové před dvěma týdny odvlekli, byly dlouhou cestou zcela prošoupané. Po cestě na ně čekal ještě jeden menší zádrhel s jinou ruskou jednotkou, nakonec ale přece jen otevřeli vrata svého hrakovského domova.

  Češi budou moct cestovat bez omezení do Chorvatska po první vakcíně

„Ani jsem nevěděla, že je propustili. Přišla jsem s dcerou ze zahrady, seděly jsme na dvoře a najednou někdo vešel. Myslela jsem, že to opět byli ruští vojáci. Ale nebyli,“ vzpomínala na úlevné shledání Teťjana. „První přišel můj manžel a po něm můj syn. Byli tak hubení, vyčerpaní. Syn měl modřiny a na zádech stopy po elektrických šocích.“

Kvůli emocím a pláči, které Teťjanu po návratu manžela a syna zaplavily, prý málem omdlela. Dvaadvacetiletý syn jí následně vyprávěl, jak ve vězení požádal vojáka, aby v případě, že ho zabijí, poslali jeho tělo domů, kde ho rodina bude moci řádně pohřbít. Odpovědí mu však bylo jen to, že mladík shnije tam, kde je.

Když byla rodina znovu pohromadě, snažili se její členové nevycházet mimo dvůr – existovalo pro ně pouze jejich stavení, zahrada a sklep. I když oni měli štěstí a opět mohli být spolu, moc dobře věděli, že podobný osud nemusel potkat každého.

Zdroj: SZ

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..