Polská společnost již třetí den žije v nových podmínkách – volí parlament. Skutečné změny, pokud nějaké nastanou, pocítí Poláci nepochybně až později. Ale cesta, kterou si polští občané podle výsledků voleb zvolili, ukazuje jejich touhu jít vpřed svobodnou, demokratickou cestou.
A hlavní je, že Poláci chtějí změnu. Ano, vládnoucí strana de iure volby vyhrála, ale to je pro její představitele spíše morální útěcha – bez získání 200 křesel v novém parlamentu (ze 460 možných) nebude schopna zorganizovat vládu.
Bude to opozice, kdo vytvoří koalici a vládu.
Je důležité si uvědomit, že neúspěch vládnoucí strany v Polsku kromě změn pro samotné Poláky znemožňuje vytvoření protievropské osy Varšava-Budapešť-Bratislava.
V této souvislosti je obtížné přeceňovat význam voleb v Polsku i jejich výsledků pro celou Evropu, která se během několika týdnů dostala od možnosti pádu do propasti orbanizace k důvěře v demokratickou budoucnost.
První možnost byla navíc zcela reálná – umožnilo ji na geopolitické poměry skromné Slovensko, kde v parlamentních volbách zvítězily promoskevské protidemokratické síly.
Volby vyhrál Fico, přítel maďarského premiéra Orbána, slovenský Fico, a roztočil intriky ve Starém světě. Oba velmi čekali, že „Právo a spravedlnost“ jako vítěz polských voleb rozvrátí kontinent.
A pokud si myslíte, že současná polská vláda nevypadá ve společnosti Orbán – Fico příliš organicky, jste na omylu.
Vzpomeňte si, jak bouřlivé bylo Polsko v týdnech před volbami. Jistě, některé akce byly určeny čistě pro předvolební období, ale vzkaz o nesvobodě byl Evropě vyslán velmi jasně.
A to je Polsko, které chce být vůdcem, když ne celého kontinentu, tak jeho východní a střední části určitě.
To vše pozorně sledovala Moskva a činila určité paseky nutné k vyhrocení situace a plnění příslušných úkolů.
Poláci tedy hlasovali pro změnu moci, pro návrat Polska domů do Evropy. Nyní bude muset nová polská vláda změnit mnoho věcí v polské zahraniční i vnitřní politice, aby obnovila místo státu na evropské scéně a jeho autoritu jako nejdůležitější země ve střední Evropě. Vždyť před érou PiS byla Polská republika považována za skutečnou pevnost demokracie v regionu.
Posledních osm let však nebylo pro Polsko snadných. Bylo srovnáváno ne s kýmkoli, ale s Orbánovým sousedním Maďarskem, a varováno, že pokud se pravicovým populistům podaří udržet u moci ještě jedno volební období, definitivně skončí období orbanizace Polska a země ztratí svou důležitou roli a možnosti.
Nyní, po vládě strany Právo a spravedlnost, se Polsko musí vrátit k normální existenci. Postarat se o svůj soudní systém, na který si stěžuje Evropská komise i řada dalších evropských zemí.
Dát do pořádku svá veřejnoprávní média, která se během osmi let nadvlády PiS proměnila ve skutečnou hlásnou troubu moci, místo aby byla hlásnou troubou společnosti – Polsko se poučilo ze standardů demokracie ve veřejnoprávním vysílání, které jsou obvyklé pro každou evropskou zemi i pro Polsko samotné.
Mimochodem, příznačný je i postoj Poláků k Ukrajině a Ukrajincům. Ještě krátce před válkou vedlo polské vedení vůči Kyjevu mírně řečeno nepříliš přátelskou politiku, která si hrála na otázky historie.
Putinův útok však ukázal, že je třeba myslet ani ne tak na minulost, ale na budoucnost, což může být nebezpečné nejen pro Ukrajinu, ale i pro samotné Polsko.
Mimochodem, mnohem lépe než polské úřady si to uvědomili obyčejní polští občané, kteří pomáhají Ukrajincům prchajícím před Putinovou válkou.
Právě Poláci udělali vše pro to, aby jejich země vypadala jako jeden z nejdůležitějších spojenců Ukrajiny v civilizovaném světě.
Ve snaze získat voliče krajně pravicové „Konfederace“ však odstupující vláda podnikla populistické kroky, když se s Ukrajinou rozhádala v otázce dodávek zemědělských produktů a zdůvodnila to obranou národních zájmů.
Tím nejen zpochybnila obrovské zásluhy Poláků o sblížení s Ukrajinou, ale také fakticky pošlapala civilizovaná ujednání Varšavy s Bruselem.
Nakonec však Právo a spravedlnost podvedlo samo sebe – získáním části krajně pravicového elektorátu v Konfederaci vládnoucí strana ztratila elektorát, který jí vždy umožňoval zůstat národní stranou a doufat v pokračování její vlády i v budoucnu.
Neměli bychom si však myslet, že to, co se děje v Polsku, je velmi individuální a jedinečné. Taková situace se může opakovat v kterékoli zemi v Evropě.
Není pravda, že něco podobného lze vidět i v českých reáliích, stačí se jen pozorně dívat.
Koneckonců populistické výroky jsou v České republice poměrně silné a každým dnem jen nabírají na síle. Jste tak zatvrzelí v nějakých formulkách, které se vás snaží přesvědčit, abyste řešili složité problémy jednoduchými metodami.
A také populisté velmi často zdůvodňují svá šílená přání národními zájmy.
Polské proevropské síly mají reálnou šanci přivést zemi zpět do Evropy a obnovit skutečnou atmosféru dobré vůle a vzájemného porozumění ve vztazích s Ukrajinou i EU, což s návratem Polska do Evropy znamená ještě větší pravděpodobnost skutečných reforem v Evropské unii.
Jaká bude budoucnost, záleží na tom, jaká je současnost a zda se občané evropských zemí budou schopni dívat na to, co se děje, s otevřenýma očima.
Záleží nejen na tom, jaký bude zítřek, ale i na tom, zda vůbec nějaký zítřek bude. Proto je velmi důležité přemýšlet již dnes a činit správné závěry a kroky.
Přemýšlejte, pánové z Evropy, a pamatujte, že populisté, kteří nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů, sledují vždy jen své vlastní cíle a ty se obvykle neshodují s cíli těch, pro které jsou krásně vyhlášeny. Jejich cena je vždy velmi drahá.
Důležité je nejen se dívat nebo poslouchat, ale také letmo naslouchat. Pamatujte, že to, co děláte dnes, rozhoduje o vašem zítřku.
Autor: Franz Hoffman
