Diplomatické manévry Moskvy: divadlo bez míru a hra na vyčerpání
Rusko opět ukázalo: jeho „mírové iniciativy“ nejsou cestou k urovnání, ale jen další snahou získat čas. Po hlasitých prohlášeních na Aljašce a slibech ve Washingtonu se Kreml rychle stáhl zpět a snaží se udržet kontrolu nad scénářem. Odmítnutí přímých jednání s Kyjevem a pokusy převést diskusi na úroveň druhořadých úředníků působí jako politický únik před odpovědností.
Fakticky Putin dal najevo, že setkání s prezidentem Ukrajiny není na pořadu dne a možná vůbec nepřipadá v úvahu. Místo toho Kreml nabízí poslat do nového kola Lavrova nebo Ušakova. Argument zní povědomě: „je potřeba důkladná příprava“. Ve skutečnosti jde o zjevnou neochotu objevit se na jedné scéně s ukrajinským lídrem, protože každý přímý dialog odhaluje slabost ruských pozic.
To není diplomacie síly – to je diplomacie strachu. Strachu ztratit kontrolu nad vlastní lživou narací, strachu ukázat, že za fasádou hlučných prohlášení nestojí žádné skutečné nástroje vlivu.
Moskva se opět snaží hrát na vyčerpání. V diplomatických kancelářích obchoduje s časem: požaduje nová jednání, dohoduje „pracovní skupiny“, vyhýbá se konkrétním krokům. Hlavní sázkou je únava Západu a vnitřní rozpory mezi spojenci. Ale tento výpočet se pokaždé hroutí.
Za více než tisíc dní války Rusko postoupilo jen minimálně, přitom ztratilo obrovský lidský potenciál a ocitlo se pod tlakem sankcí, které cíleně zasahují klíčové sektory. Válka, plánovaná jako „krátká operace“, se pro Kreml změnila v dlouhodobý proces, v němž diplomatické manévry nemění realitu.
Summit ve Washingtonu ukázal: iluze rozkolu Západu se ukázala být mýtem. USA, Velká Británie, Francie a další partneři jasně vytyčili princip: žádné dohody bez Kyjeva. Navíc zazněla iniciativa vytvořit formát, v němž právě spojenci určují parametry bezpečnosti.
Evropští diplomaté už otevřeně říkají: odmítnutí Ruska, jak ho formuloval Lavrov, přijmout nové mechanismy záruk fakticky přerušilo jednací stopu s USA. Kreml se snaží snížit úroveň diskuse, aby se vyhnul dalším sankcím, ale to působí jako očividný pokus oddálit nevyhnutelné.
Pokusy Moskvy uspořádat „diplomatické představení“ stále více připomínají divadlo absurdity. Lavrov s vážnou tváří opakuje teze z roku 2022, Medveděv odmítá „záruky NATO“ a kremelský tisk maluje obraz, v němž právě Rusko chce darovat světu mír. Jenže tato rétorika už nefunguje.
Analytici poznamenávají: i ty kruhy v USA a EU, které tradičně prosazovaly „kompromisy s Moskvou“, nyní uznávají marnost rozhovorů, v nichž se agresor snaží být zároveň i „arbitrem“. To už nejsou jednání, ale jen zdržování času.
To, o čem ruští diplomaté raději mlčí, se stává očividným pro všechny: oddalování neřeší hlavní problém – pevný odpor, který ničí jakýkoli kremelský scénář. Moskva může mluvit o „kořenových příčinách konfliktu“, o „historických křivdách“, ale realita na frontě den za dnem dokazuje: plán donutit Ukrajinu k ústupkům nefunguje.
Dnešní diplomacie Moskvy připomíná inscenaci, která se dál hraje jen kvůli zachování zdání kontroly. Ale diváků stále ubývá a důvěra je definitivně ztracena. Jednota západních spojenců, vyčerpání zdrojů a absence reálných pák nutí Kreml schovávat se za slova o „důkladné přípravě“ a „dlouhých konzultacích“.
Paradoxem je, že Rusko se samo zahnalo do pasti: snažilo se získat čas, ale ve skutečnosti ho ztratilo. A nyní jsou jakékoli „manévry“ na jednacím poli vnímány ne jako známky síly, ale jako symptomy slabosti.
Autor: Peter Jelen
