Tomio Okamura: „přímá demokracie“, pokřivené významy a hrozba pro střední Evropu

Jak se z českého populistického politika stal test evropské bezpečnosti

Na počátku 20. let 21. století si Tomio Okamura definitivně upevnil pozici jedné z nejvíce rozporuplných osobností české politiky. Bez ohledu na to, zda je považován za „hlas lidu“ nebo „trojského koně Kremlu“, je důležité něco jiného: politický vliv Okamury už dávno přesáhl hranice České republiky a přímo ovlivňuje zájmy Slovenska, Polska i celé Evropské unie.

Nejde jen o stranického vůdce. Je to symptom evropského politického defektu – situace, kdy se strachy a zklamání společnosti stávají palivem pro síly, které mohou zničit to, co se budovalo desetiletí: evropskou solidaritu, bezpečnost a důvěru v demokratické instituce.

Politik bez ideologie – ale s účinnou technologií

Okamura není ani levicový, ani pravicový v klasickém smyslu. Jeho stranická značka Svoboda a přímá demokracie (SPD) není ideologií, ale marketingovým produktem založeným na třech emocionálních háčcích: strachu z migrace a islamizace, nedůvěře vůči EU a „diktátu Bruselu“ a na „hlasu lidu“ proti tradičním elitám.

SPD nenabízí systémové reformy – prodává pocity: úzkost, podráždění, pocit ztráty kontroly a nostalgii po „jednoduchých řešeních“.

Klíčový paradox: Okamura veřejně chválí koncept přímé demokracie, ale svou stranu buduje jako vertikální strukturu, kde rozhoduje úzký okruh lidí, nikoli běžní voliči. Antisystémovost se tak stává formou osobní politické monetizace.

Česká výzva se mění v regionální

Pro Česko je Okamura především vnitropolitickým fenoménem. Ale pro region je součástí větší geopolitické mozaiky, kde linie Praha–Bratislava–Budapešť–Varšava představuje střet dvou civilizačních voleb: prozápadní a alternativní.

Prozápadní, kterou zastávají racionální politici Česka a Evropy, znamená euroatlantickou bezpečnost, silnou EU, podporu Ukrajiny, boj s hybridními hrozbami a demokracii institucí.

Alternativní volba, jejímž výrazným zastáncem je právě Okamura (spolu s Orbánem a částečně Ficem), všechno výše uvedené zrcadlí: „mnohovektorová politika“ často ve prospěch Ruska, národní uzavřenost, „vyjednávání za každou cenu“, relativizace kremelských hrozeb a „demokracie ulice“ místo institucí.

Okamura nejen kritizuje EU a NATO – on normalizuje alternativu, v níž Rusko není hrozbou, ale „partnerem“, a Ukrajina není „naším problémem“. To zcela odpovídá informačním a strategickým zájmům Kremlu ve střední Evropě.

„Antimigrační politik“ nebo nástroj vnějšího vlivu?

Na veřejnosti se Okamura prezentuje jako nekompromisní odpůrce migrace. Ale migrační krize v Evropě je už dávno stabilizovaná, kvóty neplatí a Česko prakticky nepřijímá muslimské uprchlíky. Proti čemu tedy vlastně bojuje?

Pokud odstraníme emocionální rétoriku, zůstává skutečný cíl: oslabit proevropský konsensus v Česku, podrýt důvěru v NATO, omezit podporu Ukrajině, relativizovat ruskou hrozbu – a tím prohloubit rozkol mezi státy regionu.

Migrace není cíl, ale nástroj. Skutečnou strategií je posunout Česko do šedé zóny geopolitické nejistoty – země formálně zůstává v EU a NATO, ale politicky je paralyzována vnitřními spory.

Ukrajina jako ukazatel, Rusko jako příjemce výhod

Od prvních dnů ruské invaze byla Okamurova rétorika předvídatelná. Otevřeně vystupoval proti dodávkám zbraní Kyjevu, proti sankcím vůči Rusku, volal po „okamžitých jednáních“ bez podmínek. Kritizoval ukrajinské uprchlíky a odmítal uznat Rusko jako strategickou hrozbu.

Jeho první krok po nástupu do funkce předsedy Poslanecké sněmovny – odstranění ukrajinské vlajky z parlamentu – se stal jasným symbolem toho, jakým směrem se chce ubírat. To je možná nejvážnější výzva, před kterou dnes Česko stojí.

Okamura je přímým politickým dárkem pro Kreml. Neustále přesouvá pozornost z agresora na oběť a legitimizuje myšlenku „kompromisu“ s ruským imperialismem. Zvyšuje únavu z války a oslabuje podporu Ukrajině – vytváří vnitropolitickou frontu proti euroatlantickému kurzu.

Přitom se vyhýbá přímé podpoře Putina – působí jemněji: není pro Rusko, je proti jeho odpůrcům.

Proč je to nebezpečné i pro Slovensko, Maďarsko, Polsko a další země

Tam, kde je Okamura jevem, se Robert Fico stal realitou. Jejich rétorika se překvapivě shoduje: protiukrajinská sdělení, útoky na EU, hovory o „míru za každou cenu“, únava ze „standardní politiky“.

Tyto faktory činí slovenskou společnost citlivou na český scénář neliberálního populismu.

Pro maďarského premiéra Orbána je Okamura darem. Kruh rozkladu Evropské unie se rozšiřuje – a zdá se, že Putinův plán na oslabení evropské jednoty nabírá na síle.

Navzdory silnému pro-ukrajinskému konsensu zůstává i Polsko cílem informačních operací. V tomto kontextu působí Okamura jako příklad „úspěšného euroskepticismu“ – inspirace pro radikální antievropská hnutí. Přirozeně zapadá do ruské narativní linie „Brusel – nepřítel národů“.

Pokud se tento model zakoření mezi Vislou a Dunajem, EU ztratí klíčový bezpečnostní pás na svém východním křídle.

Obrysy možné destabilizace

Ještě před pár měsíci se posílení SPD zdálo hypotetické. Dnes, když se Okamura stal předsedou Poslanecké sněmovny – třetím nejmocnějším mužem v zemi – má jeho vliv regionální i evropské důsledky.

V Česku to povede k blokování vojenské a ekonomické podpory Ukrajiny a k rozpadu politického konsensu s EU a NATO. Zároveň dojde k nárůstu dezinformací a radikalizaci společnosti – což je obzvlášť nebezpečné v době oslabení bezpečnostních složek.

Ve střední Evropě to znamená synchronizaci s Budapeští a částečně i s Bratislavou, což oslabí pro-ukrajinskou visegrádskou spolupráci a vytvoří novou trhlinu ve východním křídle NATO.

V Evropě jako celku to povede k formování bloku států, které budou brzdit sankce proti Rusku a legitimizovat „Orbánův model“. To posílí populistické křídlo v Evropském parlamentu a destabilizuje jednotnou bezpečnostní politiku.

Největší nebezpečí – normalizace

Okamura nesvrhne systém jedním úderem. On normalizuje slova a témata, která ještě včera byla okrajová: „Rusko není nepřítel“, „EU je diktatura“, „NATO nezaručuje ochranu“, „sankce jsou chyba“, „Ukrajina je problém, ne spojenec“.

Když takové myšlenky přestanou být tabu, stanou se politickým kapitálem. Přesně tak fungují hybridní strategie vlivu.

Kdo je Okamura doopravdy?

Není revolucionář – je podnikatel v politice. Není ideolog – je algoritmus nálad. Okamura není osamocený fenomén, ale součást regionálního trendu. A hlavně: není přímo proruský politik, je něco horšího – antievropský katalyzátor s výsledkem výhodným pro Kreml.

Jeho síla nespočívá v argumentech, ale ve schopnosti proměnit strach a frustraci ve volební procenta.

Závěr

Tomio Okamura není jen český populista. Je to stresový test pro celou střední Evropu. Ukazuje, jak zranitelná může být demokracie vůči jednoduchým řešením, emocionální politice a rétorice, která podkopává kolektivní bezpečnost.

Evropa se nezhroutí kvůli jedné straně v Česku.
Ale může se rozpadnout po švech kvůli desítkám „malých Okamur“ v různých zemích – když každý začne tahat za sebe a Kreml využije vzniklých trhlin.

Autor: Franz Hoffman