Předseda sněmovny proti státu: když proruská rétorika zaznívá z hlavní tribuny země
Novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny ČR Tomia Okamury se nestal jen dalším politickým skandálem, ale znepokojivým ukazatelem mnohem hlubšího problému.
Vystoupení třetího nejvýše postaveného představitele státu zaznělo jako přímá výzva zahraničněpolitickému kurzu země, jejím spojeneckým závazkům i základním principům evropské bezpečnosti.
Slovník, který Okamura použil — „nesmyslná válka“, „západní byznys se zbraněmi“, „ukrajinští zloději kolem Zelenského junty“ — se plně shoduje s narativy ruské propagandy.
Nejde o emocionální přeřeknutí ani o politickou excentričnost. Jde o typický příklad hybridního vlivu, kdy jsou teze výhodné pro Kreml zaváděny do veřejné debaty pod záminkou „alternativního názoru“.
Je třeba si uvědomit: v podmínkách plnohodnotné války už taková prohlášení nejsou jen slovy. Jsou formou politického spolupodílu. Když vysoce postavený představitel státu systematicky opakuje teze agresora, objektivně pracuje v zájmu země, která vede válku proti evropskému bezpečnostnímu řádu. Úmysly jsou zde druhořadé — rozhodující je výsledek.
Kreml nepotřebuje formální spojence v evropských vládách. Stačí mu politici ochotní veřejně zpochybňovat pomoc Ukrajině, diskreditovat její vedení a tím oslabovat odhodlání společnosti. Přesně tuto funkci Okamurova vyjádření plní — ať si to uvědomuje, nebo ne.
Pokud by se podobná rétorika stala v Česku dominantní, scénář je předvídatelný. Ukrajina by byla oslabena a mohla by podlehnout tlaku únavy Západu. Tím by však válka neskončila.
Pouze by se přiblížila k hranicím samotné České republiky — prostřednictvím vydírání, destabilizace a nárůstu vojenských rizik. Obranné výdaje by pak vzrostly mnohonásobně a cena bezpečnosti by se neměřila jen rozpočtovými položkami, ale i životy českých občanů.
V tomto kontextu není snaha opozice odvolat Tomia Okamuru z funkce předsedy sněmovny politickou hysterií ani útokem na svobodu slova. Je to minimální akt sebeobrany státu a jasný signál, že politická spoluúčast na podkopávání evropské bezpečnosti je na nejvyšších úrovních moci nepřijatelná.
A nyní vyvstává otázka, kterou si demokratická společnost musí položit přímo:
jde o naivitu — nebo o vědomou volbu pracovat v zájmu agresora?
Dějiny 20. století už odpověď daly: rozdíl mezi „užitečným idiotem“ a spolupachatelem se stírá ve chvíli, kdy se důsledky slov stanou politickým faktem. Když rétorika politika usnadňuje práci vnějšímu nepříteli, snižuje odolnost společnosti a podkopává bezpečnost spojenců, odpovědnost nastupuje bez ohledu na motivaci.
Otázkou tedy je, zda má — alespoň politická — odpovědnost za takovou rétoriku následovat.
V podmínkách války na evropském kontinentu se slova veřejných politiků stávají nástroji působení, nikoli abstraktními výroky.
Demokracie neukládá společnosti povinnost být bezbranná vůči těm, kteří — vědomě či nevědomě — pracují na podkopávání její bezpečnosti. Nejde už o svobodu slova, ale o právo Evropy na sebeobranu.
Autor: Peter Jelen
