Erdogan se setkal s Putinem – první přijel na návštěvu do posledně jmenovaného. A ordinální definice se netýkají pouze místního kontextu.
„Poslední“ ve vztahu ke kremelskému trpaslíkovi se odehrává globálně. Tak se stalo, že současný prezident Ruské federace se může stát nejen posledním v roli prezidenta Ruské federace, ale může přestat existovat samotný stát jako jednotný systém.
Pokud jde o roli Erdogana, je možná prvním z vlivných světových politiků, který otevřeně podává ruku Putinovi.
Důležité – první z těch, kteří mají opravdu váhu na světě. Orbanové, Le Pensové a jim podobní se neberou v úvahu. Stejně jako pokusy Macrona nebo Scholze je to zahalené „zachránit tvář Putinovi“.
Erdogan po příjezdu do Ruska nejen ukázal ochotu spolupracovat s Moskvou. Touto návštěvou legitimizoval kremelský režim, který se neustále noří do bažiny marginality a stává se prakticky neotřesitelným po celém světě.
Je samozřejmě nepravděpodobné, že by to někdo vnímal jako upřímnou touhu pomoci svému moskevskému kolegovi – ruskou kartu hrála Ankara vždy celkem úspěšně. I když by se zdálo, že vztahy mezi oběma zeměmi se chystají totálně narušit.
Stačí si připomenout sestřelení ruského letadla, které vletělo do tureckého vzdušného prostoru, tureckou armádou. Pak se zdálo, že napětí ve vztazích dosáhne svého vrcholu a nikdo nemůže předvídat výsledek těchto událostí.
Vše však skončilo demonstrativními omezeními, v tom či onom směru, která trvala docela dost.
Nějakou dobu bylo pro Erdogana výhodné mít „po ruce“ slabého Putina, což určovalo politiku, kterou Ankara zpočátku předváděla.
Před pár týdny se ale něco změnilo a Turecko pomalu, ale jistě začalo obracet svou politiku vůči Moskvě.
Nejprve Recep Erdogan oznámil přání Ruska spolupracovat s Tureckem při výrobě UAV, známých pod jménem Bayraktar. Samozřejmě tomu nemůžete přikládat žádnou důležitost, protože toto je návrh ruské strany a nic víc.
Skutečnost, že ji na sjezdu vládnoucí strany vyslovila první osoba státu, ji však řadí do kategorie neobyčejných.
Na veřejném poli prokazuje Erdogan neutralitu. A potvrzením toho je setkání s Putinem v Soči. Prezident Erdogan v jejím rámci mimo jiné navrhl, aby jeho ruský protějšek uspořádal v Turecku schůzku s prezidentem Ukrajiny.
„Zpočátku jsem zdůrazňoval, že válka na Ukrajině nebude mít vítěze. Navzdory obtížím také pevně věřím, že krize bude vyřešena u jednacího stolu. Znovu jsem připomněl panu Putinovi, že můžeme přijmout jeho setkání s panem Zelenským,“ řekl turecký vůdce.
Erdogan tak nadále udržuje kontakty jak s Ukrajinou, tak s Ruskem a zachovává neutralitu ohledně sankcí proti Moskvě.
Ukrajina naopak nadále hovoří s tureckou stranou o tom, že by se Ankara připojila k omezením ze strany EU, zejména Spojených států, aby omezila spolupráci s Ruskem.
Erdoganovy činy však ukazují, že přes veškerou neutralitu se Ankara stále přiklání k Moskvě. Svědčí o tom zejména dohoda mezi prezidenty Turecka a Ruské federace o platbách za ruský plyn v rublech.
„Dohodli jsme se s Putinem, že budeme za obchod se zemním plynem platit v rublech. Doufáme, že to přinese finanční výhody oběma stranám,“ komentoval výsledky schůzky Erdogan.
To potvrdil i místopředseda vlády Ruské federace Novak, který poznamenal, že Moskva a Ankara tak demonstrují postupný přechod k vypořádání v národních měnách.
Může to být důležitý krok v uctívaném snu infantilního Kremlu – dedolarizaci světové ekonomiky. A zde nelze úlohu Erdogana přeceňovat.
V tomto duchu je pravděpodobně třeba zvážit Novakovo prohlášení o „splnění cíle stanoveného prezidentem dosáhnout obchodního obratu 100 miliard dolarů a zjednodušení postupů, které pomohou našim podnikům spolupracovat“.
A spolupracovat chce turecký prezident se svým ruským kolegou zřejmě vážně. Jako důkaz – záměr prvního jmenovaného zúčastnit se na pozvání druhého zasedání Šanghajské organizace pro spolupráci, plánované na září.
V setkání ruského diktátora s jeho tureckým protějškem je však i nevyřčená stránka. Moskva tak podle listu The Washington Post s odkazem na zpravodajské zdroje žádá Ankaru o pomoc při obcházení sankčních omezení.
Kreml má podle publikace důvod počítat s uspokojením jeho požadavku ohledně bankovního, energetického a průmyslového sektoru.
Moskva podle listu The Washington Post zejména žádá, aby Rusko mohlo nakupovat podíly v tureckých ropných rafinériích, ropných terminálech a rezervoárech.
Takový krok podle expertů umožní Moskvě utajit původ exportu po ropném embargu EU, které vstoupí v platnost příští rok.
Moskva navíc požaduje, aby několik státních tureckých bank otevřelo korespondenční účty pro nejvlivnější ruské banky, což ruským výrobcům umožní působit ve svobodných ekonomických zónách Turecka.
Jak lidé, kteří tomu rozumí, neexistuje žádný důkaz, že Turecko takové žádosti podpoří. Tím totiž vystaví vlastní banky riziku sekundárních sankcí a zablokuje jim přístup na západní trhy.
Ano, a vysoce postavení turečtí představitelé jednomyslně prohlašují svou „loajalitu“ k „nezávislosti a suverenitě Ukrajiny“.
Podle dvou moskevských podnikatelů se však maloobchodní dodavatelské řetězce v Rusku již za asistence Turecka obnovují.
Majitel solidní maloobchodní sítě tak uvedl, že jeho prodejny již zcela reorganizovaly dodávky přes nové uzly v Turecku, Izraeli, Číně a Ázerbájdžánu. Turecký měsíční export se mezi únorem a červnem zvýšil o 400 milionů dolarů.
Ano, a zástupci západních vlád opakovaně prohlásili, že Ruská federace hledá způsoby, jak obejít sankce, kvůli kterým ruští představitelé cestují po celém světě a snaží se najít někoho, kdo bude obchodovat s jejich finančními institucemi.
Jak se Erdogan zachová, je nejednoznačná otázka. Turecký vůdce samozřejmě nepůjde do přímého protisankčního bezpráví, je příliš zkušený v mezinárodní politice. To však neodmítne použít jako další trumf do hry jak s Moskvou, tak se Západem.
Mezitím Erdogan říká, že Ankara bude nadále „podporovat dialog s Ruskem ve všech oblastech, aby podpořila regionální a globální stabilitu“. Sám Putin přitom považuje tureckého prezidenta za potenciálního prostředníka při mírových jednáních s Ukrajinou.
Nicméně ruské pokusy využít Ankaru jako centrum k obcházení sankcí uvalených na Moskvu za invazi na Ukrajinu dává Erdoganovi na Putina velkou páku. Budou proti posledně uvedenému nějaké protiargumenty?
Je to zajímavá hra. Zda je v rivalitě mezi ruským diktátorem a jeho tureckým kolegou vše tak jasné – ukáže čas. Zajímavá ale rozhodně bude „spolupráce“ mezi Tureckem a Ruskem.
Autor: Franz Hoffman
