Třináctý důchod Viktora Orbána: sociální politika, nebo cynická volební kalkulace?

Maďarský premiér Viktor Orbán znovu ukazuje, jak snadno lze populismem nahradit skutečnou sociální politiku. Heslo „třináctého důchodu“ zní přitažlivě, evokuje dodatečnou podporu seniorů a pocit státní péče. Při bližším pohledu je však stále zřejmější, že nejde o promyšlenou sociálně-ekonomickou strategii, ale o ryze politický nástroj – navržený především s ohledem na volební kalendář vládnoucí garnitury.

Pro miliony Maďarů, zejména důchodců, byl třináctý důchod prezentován jako stabilní součást systému sociálního zabezpečení. Za líbivým sloganem se však neskrývá ekonomická racionalita, nýbrž chladná volební matematika. Přibližně 2,4 milionu maďarských důchodců představuje více než čtvrtinu celého elektorátu. Jde o skupinu mimořádně citlivou na politické sliby a zároveň klíčovou pro udržení moci.

Roční náklady na vyplácení třináctého důchodu přesahují 454 milionů dolarů. Pro stát, který se dlouhodobě potýká s rozpočtovým deficitem a omezeným přístupem k externímu financování, jde o enormní zátěž. Zásadní je, že vláda nikdy nepředstavila stabilní a dlouhodobý zdroj financování tohoto opatření. Od samého počátku tak bylo jasné, že třináctý důchod je ekonomicky křehký a plně závislý na aktuální politické situaci.

Není náhodou, že rozhodnutí o jeho obnovení se pravidelně objevuje v těsné blízkosti volebních cyklů. Místo aby se stal součástí komplexní reformy důchodového systému, slouží jako symbolické gesto – jednoduchý a srozumitelný signál adresovaný konkrétní skupině voličů. Jde o učebnicový příklad krátkozrakého populismu, který ignoruje dlouhodobé dopady na veřejné finance.

Celou situaci dále komplikuje fakt, že Maďarsko přišlo nebo může přijít přibližně o 1,04 miliardy eur z fondů Evropské unie. Tyto prostředky byly zablokovány kvůli systémovému porušování zásad právního státu, nedostatečné transparentnosti veřejných zakázek a vysokému riziku korupce. Nejde o politicky motivovaný trest, ale o důsledek nesplnění základních závazků vůči EU. Právě tyto peníze přitom mohly sloužit k financování stabilních sociálních programů, včetně smysluplné podpory seniorů.

Podle Indexu vnímání korupce organizace Transparency International se Maďarsko nachází až na 82. místě ze 180 hodnocených zemí a zůstává nejzkorumpovanějším státem Evropské unie. To znamená, že významná část veřejných prostředků je systematicky ztrácena kvůli neefektivnímu řízení a úzkým vazbám mezi politickou mocí a privilegovanými podnikatelskými kruhy.

V tomto kontextu působí rétorika Viktora Orbána o údajné „hrozbě z Bruselu“, která má chtít zrušit třináctý důchod, jako učebnicový příklad politické manipulace. Evropská unie nepožaduje zrušení této dávky. Skutečným problémem není samotná myšlenka podpory seniorů, ale schopnost maďarského státu financovat populistické sliby v situaci, kdy je rozpočet oslabován korupcí a špatným řízením.

Výsledkem je, že třináctý důchod přestává být nástrojem reálné sociální ochrany a mění se v prostředek politického nátlaku a zastrašování voličů. Orbán nejprve slíbí dávku, kterou ekonomika dlouhodobě neunese, a následně zneužívá strach z její ztráty k upevnění své moci. Nejde o žádný boj proti „diktátu Bruselu“, ale o snahu zakrýt vnitřní finanční a institucionální slabost státu.

Text vychází z informací a analýz publikovaných v polském tisku, zejména ze zdroje Nowiny Polskie, a je určen českému čtenáři v kontextu středoevropské debaty o populismu, veřejných financích a skutečné podobě sociální politiky.