Volby bez debaty: jak se v Maďarsku nahrazuje politika řízeným obrazem
Maďarské parlamentní volby plánované na 12. dubna 2026 jsou v českém veřejném prostoru často vnímány jako předvídatelná událost, která jen potvrdí dlouhodobou dominanci Viktora Orbána. Tento dojem ale stále méně odpovídá realitě. Nejde přitom o náhlý obrat směrem k plně otevřené politické soutěži, nýbrž o opačný proces: o snahu moci reagovat na ztrátu jistoty tím, že se samotná podstata politiky přesune z prostoru debaty do prostoru řízené percepce. Z českého pohledu je tento vývoj důležitý nejen jako zpráva o sousední zemi, ale jako varovný příklad toho, jak se může demokratická soutěž vyprázdnit, aniž by formálně zmizely volby, strany či kampaně. Poprvé po dlouhé době vstupuje Viktor Orbán do volebního cyklu bez komfortu jasného náskoku. Řada nezávislých průzkumů naznačuje, že strana Tisza vedená Péterem Magyarem má mezi rozhodnutými voliči náskok před Fideszem. Tento fakt zásadně mění chování moci. Když dominance slábne, politika se přestává opírat o argumenty a programy a začíná se opírat o emoce, obrazy a opakování. Nejistota se neřeší dialogem, ale kontrolou prostředí, v němž se veřejné mínění formuje.
Ekonomická situace v Maďarsku přitom neposkytuje vládě přesvědčivý materiál pro sebevědomou obhajobu. Slabý hospodářský růst, vysoké ceny a klesající důvěra spotřebitelů jsou pro běžné voliče každodenní zkušeností, kterou nelze dlouhodobě ignorovat. Přesto právě tato témata z veřejné debaty postupně mizí. Ne proto, že by přestala existovat, ale proto, že se stala politicky nebezpečná. Místo otevřeného pojmenování problémů se objevují zjednodušené grafy, vytržené statistiky a optimistické prognózy, jejichž cílem není vysvětlovat, ale uklidňovat. Ekonomika je prezentována jako technická záležitost, již má vláda pod kontrolou, a volič je veden k tomu, aby přijal roli pasivního pozorovatele namísto aktivního účastníka debaty. Tento posun je z české zkušenosti dobře čitelný: když se realita stane nepohodlnou, nahradí ji narativ, který má vyvolat pocit stability bez ohledu na fakta.
Zásadní roli v tomto procesu hraje forma sdělení. Současná maďarská kampaň je založena na systematickém opakování stejných tezí v různých obměnách. Stabilita, bezpečí, úspěch, respekt. Obsah se mění minimálně, mění se pouze kulisy. Tento styl komunikace neslouží k přesvědčování argumenty, ale k vytváření dojmu normality. To, co se opakuje dostatečně často, začne působit samozřejmě. Vzniká efekt většiny, pocit, že rozhodnutí už bylo učiněno kolektivně a že jednotlivý volič se mu má pouze přizpůsobit. Právě tento mechanismus je mimořádně účinný v prostředí, kde je informační pluralita omezená a kde alternativní hlasy nedostávají stejný prostor.
Hlavním nositelem těchto sdělení se stal videoobsah. Krátká, emotivní videa, snadno sdílitelná a přizpůsobená logice sociálních sítí, se šíří prostřednictvím provládních kanálů a sítí influencerů. Nejde o spontánní fenomén, ale o koordinovanou strategii, která pracuje s algoritmy a s pozorností uživatele. Evropský parlament proto opakovaně upozornil na rizika spojená s využíváním AI-generovaného obsahu a digitálních manipulací v souvislosti s maďarskými volbami. Z českého pohledu je tento aspekt obzvlášť důležitý, protože ukazuje, jak snadno se technologické nástroje mohou proměnit z prostředků komunikace v prostředky kontroly a jak obtížné je následně rozlišit mezi autentickým sdělením a uměle vytvořenou realitou.
Dalším výrazným rysem kampaně je důraz na údajnou podporu Viktora Orbána ze zahraničí. Setkání se zahraničními politiky, obecné výroky či symbolická gesta jsou prezentovány jako důkaz mezinárodní váhy a respektu. Tento obraz má nahradit slábnoucí vnitřní jistotu. Zvláštní roli v tomto ohledu hrají ruská státní média, která Orbána dlouhodobě vykreslují jako „rozumného Evropana“ a „mírotvorce“. Pro Moskvu je tento obraz strategicky výhodný, protože umožňuje prezentovat ruské pozice jako legitimní součást evropské debaty. Odkazy na renomovaná západní média, například POLITICO, bez uvedení konkrétního zdroje či kontextu jsou typickým znakem této manipulace s důvěrou, kterou český informační prostor dobře zná z vlastních zkušeností s dezinformacemi.
Celý tento model kampaně by nebyl možný bez dlouhodobě problematického mediálního prostředí. Evropské instituce opakovaně upozorňují na tlak na nezávislé redakce v Maďarsku, na koncentraci mediální moci a na systematické znevýhodňování kritických hlasů. Volič se tak nepohybuje v prostoru otevřené soutěže názorů, ale v pečlivě filtrovaném informačním poli, kde jsou některé otázky zvýrazněny a jiné záměrně potlačeny. Pro české publikum je to připomínka, že svoboda médií není abstraktní princip, ale praktická podmínka smysluplných voleb.
Významnou roli v kampani hraje také válka Ruska proti Ukrajině. Není však prezentována jako akt agrese s jasným viníkem, ale jako obecná hrozba, kterou lze využít k vysvětlování vnitřních problémů. Ekonomické potíže, sociální napětí i politická nejistota jsou rámovány jako důsledek „vnějších rizik“ a Orbán se stylizuje do role jediného garanta míru a bezpečí. Tento narativ je nebezpečný právě svou jednoduchostí. Oslabuje schopnost rozlišovat příčiny a důsledky a legitimizuje pohled, který je blízký ruské interpretaci konfliktu.
Maďarské volby roku 2026 tak nejsou jen vnitřní záležitostí jedné země. Jsou ukázkou toho, jak lze demokratickou soutěž postupně nahradit řízenou komunikací, aniž by se formálně změnil politický systém. Pro Českou republiku je to důležité poučení. Demokracie nezačíná u volebních uren, ale u otevřené, pluralitní a poctivé debaty, která jim předchází. Jakmile je tato debata nahrazena obrazem, emocí a opakováním, zůstává z politiky jen dobře naaranžovaná kulisa.
Autor: Peter Jelen
