Když klášter není klášterem: ruská pravoslavná církev jako nástroj hybridního vlivu

Odhalení špionážní činnosti pravoslavných mnišek ve Švédsku vyvolalo v evropském veřejném prostoru krátkodobé pobouření. V bezpečnostní komunitě však nejde o překvapení. Spíše o další potvrzení dlouhodobého problému, který Evropa – včetně České republiky – stále odmítá pojmenovat přímo: Ruská pravoslavná církev (RPC) není nezávislou náboženskou institucí, ale strukturální součástí státní moci Ruské federace.

Tento fakt má zásadní důsledky pro vnitřní bezpečnost demokratických států. Přesto je v politických debatách často obcházen ve snaze „nepolitizovat víru“. Jenže právě Moskva tuto hranici dávno zrušila.

Instituce, která neodděluje víru a stát

Ruský model fungování RPC je v evropském kontextu výjimečný. Na rozdíl od církví působících v prostředí liberálních demokracií není RPC postavena na autonomii vůči státu. Její nejvyšší představitelé se otevřeně hlásí k politickým cílům Kremlu, legitimizují vojenskou agresi proti Ukrajině a systematicky šíří proti-západní narativy.

Z pohledu bezpečnostní analýzy je klíčové, že RPC plní několik funkcí současně: ideologickou, mobilizační a zpravodajsky podpůrnou. Ne vždy ve formě přímého špionáže, ale často jako logistická a informační infrastruktura. Zahraniční farnosti a kláštery poskytují stabilní zázemí, kontaktní sítě a krytí, které jsou pro ruské zpravodajské služby mimořádně cenné.

Švédský případ jako modelový příklad

Případ ze Švédska je ilustrativní právě svou „nenápadností“. Nešlo o klasické agenty s falešnou identitou, ale o osoby působící v náboženském prostředí, s přirozeným přístupem k lidem i místům. Takový model je v hybridní strategii ideální: minimalizuje riziko odhalení a maximalizuje informační přínos.

Zásadní je pochopit, že podobné aktivity nejsou výsledkem individuální iniciativy. V autoritářském systému, jakým je současné Rusko, nelze oddělit církevní struktury od státní moci. Zvláště ne v situaci, kdy RPC oficiálně podporuje válku a otevřeně přejímá rétoriku Kremlu.

Český kontext: slepé místo bezpečnostní politiky

V České republice se téma ruských církevních struktur dlouhodobě nachází na okraji bezpečnostních debat. Pozornost je soustředěna na energetiku, dezinformace nebo kybernetické hrozby. Náboženský rozměr ruského vlivu je často považován za marginální nebo příliš citlivý.

Tento přístup je však strategickou chybou. Český stát disponuje nástroji, jak činnost zahraničních náboženských organizací monitorovat v rámci zákona, aniž by porušoval svobodu vyznání. Problémem není nedostatek právních prostředků, ale politická neochota otevřít téma, které by mohlo vyvolat kontroverze.

Hybridní strategie vyžaduje systémovou reakci

Ruský hybridní vliv nelze rozdělovat na „tvrdé“ a „měkké“ hrozby. Právě jejich kombinace tvoří jeho sílu. Pokud Evropa reaguje pouze na vojenské nebo kybernetické aspekty, zatímco ignoruje ideologické a institucionální nástroje, zůstává obrana neúplná.

RPC je třeba analyzovat nikoli jako izolovaný náboženský fenomén, ale jako součást státní infrastruktury Ruské federace. To neznamená kriminalizaci věřících, ale realistické hodnocení rizik, která vyplývají z působení organizace loajální cizí mocnosti.

Závěr: realismus místo iluzí

Švédský případ by měl sloužit jako varování, nikoli jako senzace. Ukazuje, že hybridní operace Moskvy pronikají i do oblastí, které Evropa tradičně považuje za apolitické. Česká republika, vzhledem ke své historické zkušenosti s ruským vlivem, by měla být obzvlášť obezřetná.

Ignorovat propojení RPC a ruského státu znamená přehlížet jednu z vrstev současného bezpečnostního rizika. A v době, kdy Rusko otevřeně vede válku proti evropskému bezpečnostnímu řádu, si luxus takové slepoty nemůžeme dovolit.

Autor: Peter Jelen