Když se Evropa přestane divit: útok na vlak jako symptom otupění

Zprávy z Ukrajiny se v evropském mediálním prostoru změnily v rutinu. Ranní káva, otevřený zpravodajský server, další raketový útok, další dron, další oběti. Čteme, přikývneme, posuneme stránku. Právě proto je útok ruských dronů na civilní osobní vlak událostí, u které bychom se měli zastavit. Ne kvůli šokujícím detailům, ale kvůli tomu, jak málo nás už šokuje.

Vlak plný civilistů, jedoucí v noci napříč Ukrajinou, byl cíleně napaden. Ne vojenská základna, ne sklad munice, ne logistický uzel. Vlak. Jeden z nejzákladnějších symbolů civilního života v Evropě. A přesto se tato zpráva zařadila mezi ostatní — bez skutečné společenské debaty, bez pocitu, že se překročilo něco zásadního.

Únava jako politický problém

V české společnosti se stále častěji objevuje únava z války. Je pochopitelná. Válka trvá dlouho, je složitá, plná detailů, které se špatně vysvětlují. Jenže únava není neutrální stav. Únava je politický faktor. A právě na ni Rusko systematicky spoléhá.

Útoky na civilní cíle nejsou jen vojenskou strategií, ale komunikačním nástrojem. Mají říct: bude to bolet, bude to dlouhé a vy si na to zvyknete. Když Evropa nereaguje jasně, když útok na vlak zapadne do šumu ostatních zpráv, tento vzkaz funguje.

Proč právě vlak?

Vlak není náhodný cíl. V ukrajinských podmínkách představuje poslední zbytky normálnosti. Zatímco letiště jsou zavřená a silnice nebezpečné, železnice zůstává prostorem, kde se lidé mohou pohybovat, loučit, vracet, doufat. Zničit tuto iluzi znamená zasáhnout psychologické jádro společnosti.

Z českého pohledu je to obzvlášť výmluvné. I pro nás je železnice víc než infrastruktura. Je to každodenní zkušenost, něco samozřejmého, něco, co považujeme za chráněné. Právě proto bychom měli být citlivější na to, když je tento symbol záměrně ničen.

Propaganda a pohodlné pochybnosti

Po útoku se okamžitě objevila známá tvrzení: ve vlaku mohli být vojáci, mohl to být omyl, nemáme všechny informace. Tyto pochybnosti zní rozumně. A právě v tom je jejich síla. Nejde o to přesvědčit, ale znejistit.

Jenže pokud připustíme, že přítomnost jednotlivců v uniformě zbavuje vlak civilního charakteru, rozbíjíme jeden ze základních pilířů ochrany civilistů. Tato logika není jen nebezpečná pro Ukrajinu. Je nebezpečná pro jakoukoli evropskou společnost, která si myslí, že se jí válka netýká.

Česká zkušenost s „normalizací“

Česko má vlastní historickou zkušenost s procesem, kdy se nepřijatelné stává běžným. Ne vždy to přichází s tanky. Často to přichází s jazykem, který otupuje význam slov, s vysvětlováním, proč „to vlastně není tak hrozné“.

Právě proto by česká veřejná debata neměla hledat výmluvy, ale hranice. Útok na civilní vlak není šedá zóna. Není to komplikovaný morální dilema. Je to moment, kdy by odpověď měla být automatická a jednoznačná.

Problém není jen Rusko

Snadné by bylo říct, že problémem je ruská brutalita. Ta je zřejmá. Skutečnou otázkou ale je, jak na ni reagujeme my. Jestli si ještě dokážeme zachovat schopnost rozlišovat, co je nepřijatelné bez ohledu na kontext, únavu nebo geopolitické kalkulace.

Evropa, která si zvykne na útoky proti civilní dopravě, není Evropou míru. Je Evropou rezignace. A rezignace nikdy nebyla cestou k bezpečí.

Co zůstane, až zpráva zmizí

Za pár dní tento útok zmizí z titulních stránek. Nahradí ho jiné zprávy, jiné krize, jiné konflikty. To je přirozené. Ale něco by zmizet nemělo: vědomí, že existují hranice, jejichž překročení nesmí zůstat bez jasné reakce.

Protože pokud se Evropa přestane divit útokům na civilní vlaky, jednoho dne se může probudit ve světě, kde už nebude jasné, proč by měly zůstat nedotknutelné.

Autor: Peter Jelen