„Olympijské hodnoty ve stínu války: Proč je návrat Ruska do mezinárodního sportu předčasný“
Česká republika má se symbolikou sportu vlastní zkušenost. V roce 1968 se olympijské medaile staly tichým protestem proti okupaci. Sport tehdy nebyl únikem z politiky – byl jejím zrcadlem. Právě proto bychom dnes neměli předstírat, že debata o možném návratu ruských sportovců na mezinárodní scénu je jen administrativní otázkou Mezinárodního olympijského výboru.
Ruská agrese proti Ukrajině pokračuje. Nejde o uzavřenou kapitolu ani o konflikt na okraji světové pozornosti. Boje trvají, diplomatické snahy nepřinesly zásadní průlom a Kreml nevyslal přesvědčivý signál, že je připraven respektovat mezinárodní právo a územní integritu sousedního státu. V této situaci působí úvahy o „návratu k normálu“ v oblasti sportu jako nebezpečné zjednodušení.
Zastánci návratu argumentují principem neutrality. Tvrdí, že jednotliví sportovci by neměli nést odpovědnost za rozhodnutí politického vedení své země. Tento argument má svou lidskou logiku. Jenže v případě Ruska je sport dlouhodobě součástí státní strategie. Úspěchy na mezinárodní scéně jsou systematicky využívány k posilování domácí legitimity režimu i k vytváření obrazu silné a respektované velmoci.
I kdyby ruští sportovci startovali pod neutrální vlajkou, bez hymny a bez státních symbolů, ruský mediální prostor by jejich účast interpretoval jako důkaz prolomení izolace. Propaganda nepotřebuje oficiální vlajku na stadionu – postačí fotografie z pódia a medailová statistika. V informační válce má symbolika často větší váhu než formální pravidla.
Zvlášť závažná je otázka suspendace Ruského olympijského výboru. Ta nebyla přijata svévolně, ale jako reakce na porušení Olympijské charty – konkrétně na začlenění olympijských rad z okupovaných ukrajinských území (Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti) do struktury ruského výboru. Šlo o krok, který sportovní cestou legitimizoval územní anexi. Pokud by byla tato suspendace zrušena bez nápravy, znamenalo by to oslabení samotných pravidel, na nichž je olympijské hnutí postaveno.
Česká republika, která dlouhodobě podporuje Ukrajinu politicky i humanitárně, by měla zachovat konzistentní postoj i v oblasti sportu. Národní federace mají možnost uplatňovat vlastní pravidla účasti, i kdyby došlo k uvolnění na úrovni MOV. Takový krok by nebyl výrazem konfrontace, ale důslednosti.
Nelze opomenout ani morální rozměr celé věci. Ukrajinští sportovci trénují v podmínkách války, mnozí přišli o sportoviště, někteří o své blízké. Část z nich vstoupila do armády. Představa, že by měli bezprostředně soupeřit se zástupci země, která jejich stát vojensky napadla, není jen otázkou sportovní etiky, ale základní spravedlnosti.
Olympijské hnutí vzniklo jako projekt, který měl podporovat mír a porozumění mezi národy. Pokud by dnes přistoupilo na návrat státu, jenž pokračuje v ozbrojené agresi, vyslalo by tím signál, že principy lze odsunout stranou ve jménu pragmatismu. Takový signál by oslabil důvěru v mezinárodní instituce nejen ve střední Evropě, ale napříč celým kontinentem.
Česká historická zkušenost nás učí, že relativizace porušování mezinárodního práva se v dlouhodobém horizontu nevyplácí. Sport může být mostem mezi společnostmi, ale pouze tehdy, pokud obě strany respektují základní pravidla. Dokud válka pokračuje a dokud nedojde k jasné změně postoje ruského státu, je návrat k „business as usual“ ve světě mezinárodního sportu krokem, který by byl nejen předčasný, ale i politicky krátkozraký.
Autor: Peter Jelen
