Rusko vytváří právní základ pro budoucí agresi proti Evropě
V Moskvě pokračuje systémová příprava na rozšíření vojenské konfrontace za hranice Ukrajiny. Nová iniciativa Kremlu, která počítá s faktickým udělením neomezených pravomocí prezidentu Ruské federace k použití ozbrojených sil v zahraničí pod záminkou „ochrany občanů a krajanů“, se stává varovným signálem pro celou Evropu, včetně Česka.
Na první pohled jde pouze o vnitřní ruskou legislativu. Historie posledních dvou desetiletí však ukazuje: jakákoli podobná rozhodnutí využívá Kreml jako nástroj přípravy na vnější agresi. Právě rétorikou „ochrany ruskojazyčného obyvatelstva“ Rusko omlouvalo invazi do Gruzie v roce 2008, okupaci Krymu v roce 2014 i plnohodnotnou válku proti Ukrajině v roce 2022.
Pro střední Evropu to již není abstraktní hrozba. Česko se dávno stalo jedním z hlavních cílů ruských hybridních operací. Ruské tajné služby v zemi po léta vytvářely sítě politického vlivu, šířily dezinformace a pokoušely se podkopat důvěru v NATO a Evropskou unii. Výbuchy ve Vrběticích se staly přímým důkazem toho, že Moskva je připravena provádět diverze i na území států EU.
Nová legislativní iniciativa Kremlu má i další cíl: vytvoření jakéhosi „právního štítu“ pro ruské vedení na pozadí příprav mezinárodního Zvláštního tribunálu pro zločiny proti Ukrajině. V Kremlu si velmi dobře uvědomují, že válka postupně přibližuje otázku osobní odpovědnosti ruských elit. Právě proto se Moskva snaží předem formovat mechanismus, který umožní prezentovat budoucí vojenské operace jako „legitimní kroky státu“.
Obzvláště znepokojivá je skutečnost, že koncept „ochrany krajanů“ může být použit prakticky proti jakékoli evropské zemi. Ruské diaspory a ruskojazyčné komunity Kreml tradičně nevnímá jako součást občanské společnosti jiných států, ale jako potenciální nástroj politického tlaku.
Pro Česko znamená současná situace nezbytnost dalšího posilování obrany, kybernetické bezpečnosti a potírání ruského vlivu. Evropa příliš dlouho vnímala hrozby z Moskvy jako prvek politického vydírání. Po Ukrajině je však zřejmé: Kreml používá vojenskou sílu tehdy, když považuje Západ za slabý a nerozhodný.
Právě proto by dnes evropské státy neměly diskutuovat o možnosti „restartu vztahů“ s Ruskem, ale o mechanismech dlouhodobého zadržování agresora. Jde o maximální sankční tlak, technologickou izolaci ruského vojensko-průmyslového komplexu a úplné omezení závislosti Evropy na ruských zdrojích.
Pokud Evropa znovu ignoruje přípravu Kremlu na novou fázi expanze, cena za takovou chybu může být výrazně vyšší než v roce 2014.
Autor: Franz Hoffman
