Exšéf estonské rozvědky: Příběh o útoku na baltské státy nahrává Rusku

V Evropě sílí obavy z možného ruského útoku na baltské státy. Estonský bezpečnostní expert Rainer Saks ale v rozhovoru pro Seznam Zprávy varuje, že podobné narativy mohou pomáhat Moskvě a odvádět pozornost od války na Ukrajině.

Patří k lidem, kteří po rozpadu Sovětského svazu pomáhali budovat estonský bezpečnostní systém. Rainer Saks vedl kancelář prezidenta, stál v čele zahraniční rozvědky a působil také jako nejvyšší úředník ministerstva zahraničí.

Dnes patří mezi nejznámější estonské komentátory války na Ukrajině, ruských hybridních operací a bezpečnostních hrozeb. Když s ním Seznam Zprávy hovořily v Tartu během návštěvy prezidenta Petra Pavla v Estonsku, odmítal Saks katastrofické scénáře o bezprostředním ruském útoku na baltské státy.

„Pokud budou média každou událost interpretovat optikou, že baltské státy budou další na řadě, Rusko toho může využít,“ říká.

V rozhovoru vysvětluje, jak Moskva pracuje s psychologií evropských společností, proč je podle něj třeba investovat do obrany bez šíření paniky a jakou lekci si Estonsko odneslo z masivních kybernetických útoků.

V poslední době se pravidelně objevují zprávy, že by Rusko mohlo zaútočit na baltské státy. Nedávno jste kritizoval způsob, jakým o tom informují západní média. Co vám vadí?

Většina takových zpráv stojí na anonymních zdrojích. Obvykle se odvolávají na neurčitě označené představitele západních zpravodajských služeb, podle nichž je někdo znepokojený nebo má obavy. Když ale média požádají o oficiální vyjádření, zpravidla nikdo takové informace nepotvrdí.

Neříkám, že ruská hrozba neexistuje. Rozdíl je ale mezi dlouhodobou hrozbou a tvrzením, že Rusko právě připravuje útok na konkrétní stát NATO. Současně nesmíme zapomínat, že Rusko vede válku na Ukrajině a právě tam by měla směřovat naše pozornost.

Takže podle vás mohou některé mediální výstupy Rusku nechtěně pomáhat nebo šířit zbytečný strach?

Ano. Pokud se začneme zabývat nepodloženými tvrzeními, že Rusko chystá útok někde jinde, může to dezorientovat západní politické představitele. Začneme přijímat rozhodnutí na základě scénářů, které možná vůbec nejsou aktuální, a naruší to celý rozhodovací proces.

Proto si kladu otázku, odkud se tyto příběhy v médiích berou. Neznám motivace redakcí ani lidí, kteří je připravují. Jisté ale je, že neodrážejí oficiální hodnocení situace.

Nechci spekulovat o jejich původu, myslím si však, že z čistě strategického hlediska tyhle zpravodajské rámce v současnosti hrají ve prospěch Ruska.

Objevila se například celá řada reportáží z Narvy. Zpravodajsky je tohle ruskojazyčné město, které leží přímo na hranici, dost v kurzu. Tamní lidé dokonce říkají, že už mají novinářů plné zuby. Je nějaký podobný případ?

Příběh Narvy je velmi starý. Na začátku 90. let existovaly pokusy destabilizovat estonský stát, podobně jako později v Podněstří. Ty ale selhaly. Od té doby se z Narvy stal mediální symbol, přestože jsme tam za posledních třicet let neviděli žádné zásadní problémy.

Celá představa, že příštím cílem Ruska bude NATO, je problematická. Útok na členský stát NATO by vyžadoval rozsáhlou mobilizaci a nesl by vysoké riziko přímé konfrontace, v krajním případě i jaderné eskalace. Na takovou operaci by byly potřeba úplně jiné přípravy.

Jedno město, jako je Narva, v tomto ohledu nehraje rozhodující roli. Pokud zaútočíte na území NATO, riskujete konflikt s celou Aliancí.

Válka s Ruskem by ale nezačala v Narvě, ale v Bruselu. Pokud by se NATO rozpadlo, nebo pokud by byl jeho rozhodovací proces ochromený, pravděpodobnost podobného scénáře by výrazně vzrostla. To je skutečné nebezpečí.

V Evropě přesto často slýcháme, že po Ukrajině mohou přijít na řadu právě baltské státy. Pomáhá podle vás i tento narativ Rusku?

Celý život sleduji výroky ruských představitelů. Pracoval jsem pro estonský stát a později jsem se této oblasti věnoval i po odchodu z veřejné služby. Nepamatuji si, že by někdo z nejvyšších představitelů Ruska otevřeně hrozil útokem na baltské státy.

Samozřejmě, že pronášejí různá vágní prohlášení, která si lze vykládat různě. Podobné to bylo i v případě vstupu Finska a Švédska do NATO. Ruská propaganda byla velmi agresivní, ale nepřicházely přímé vojenské výhrůžky.

Pokud však média začnou vytvářet obsáhlý příběh o tom, že baltské státy budou další na řadě, Rusko toho může využít v rámci hybridních operací. Stačí několik dobře mířených psychologických signálů a podobné příběhy začnou žít vlastním životem.

Navíc tato tvrzení nejsou podložena konkrétními fakty ani oficiálním bezpečnostním vyhodnocením. Pokud budou média každou událost interpretovat optikou „baltské státy budou další“, Rusko toho může využít.Přesto Estonsko bezpečnostní hrozbu bere velmi vážně – na obranu vydává více než pět procent HDP. Jak lze skloubit realistickou připravenost s tím, aby společnost nežila ve strachu z možného útoku z východu?

Podpora vysokých výdajů na obranu je v Estonsku velmi silná. Estonci věří, že země musí mít skutečnou schopnost vlastní obrany. Ukrajina ukázala, že zahraniční pomoc funguje jen tehdy, když se dokážete bránit sami.

Zároveň si ale myslím, že politici by neměli veřejnost strašit bezprostředně hrozící válkou bez konkrétních důkazů. Je třeba najít rovnováhu mezi připraveností a normálním životem. Současných pět procent HDP na obranu považuji za správné rozhodnutí.

Česko je stále zhruba na dvou procentech HDP.

To ano, ale máte silný obranný průmysl a dlouhou tradici. Estonsko je v jiné situaci. Řadu schopností a kapacit musíme budovat prakticky od začátku. Podpora veřejnosti ale zatím zůstává silná a stejně důležitá jako vojenské schopnosti je psychologická odolnost společnosti.

Jak vlastně Rusko pracuje s psychikou evropských společností? Jsou ruské hybridní operace skutečně koordinované a promyšlené?

Ruské informační a psychologické operace se vždy opírají o reálné společenské problémy a rozpory. Někdy selžou, jindy jsou velmi úspěšné.

Evropa dlouho podceňovala schopnost Ruska podobné operace vést. Ještě větší chybou ale bylo podcenění vlivu zahraničních aktérů na politické debaty uvnitř evropských společností.

Nejde přitom jen o Rusko, ale také o Čínu, Írán nebo různé extremistické proudy. Tyto vlivy jsme dlouho nebrali dostatečně vážně.Je pro demokratické státy vůbec možné se proti podobným operacím účinně bránit?

Je to velmi obtížné. Když reagujete na dezinformaci, už jste v defenzivě. Psychologické operace jsou totiž ze své podstaty proaktivní.

Problémem bývá i koordinace. Demokratické vlády, zvlášť ty koaliční, často hledají jednotnou odpověď jen obtížně.

V čem tedy Evropa podle vás nejvíc selhala?

Dlouho jsme věřili, že si společnosti a média poradí samy. To je iluze. Nikdo nemá kapacitu ověřovat každou zprávu. Proto potřebujeme instituce, které budou podobné jevy systematicky sledovat a vysvětlovat. Větší roli by měla hrát i akademická sféra.

V Estonsku jde debata o bezpečnosti často daleko za hranice armády. Týká se i kybernetické bezpečnosti, digitální infrastruktury nebo vzdělávání. Funguje tenhle model?

Řekl bych, že ano. Nemyslím si přitom, že by Česká republika byla v tomto směru výrazně pozadu. Rozdíl je spíše v tom, že Estonsko si prošlo zkušeností s politicky motivovanými kybernetickými útoky.

Máte na mysli útoky z roku 2007?

Přesně tak. Zásadně změnily přístup celé společnosti. Pochopili jsme, že kybernetická bezpečnost není jen technický problém.

Proto už více než 15 let rozvíjíme programy zaměřené na digitální gramotnost a kybernetické dovednosti. Nejde jen o kritickou infrastrukturu, ale o spolupráci státu, soukromého sektoru a občanské společnosti.

Totéž platí pro mediální gramotnost a obranu proti hybridním hrozbám, jejichž síla závisí na tom, jak na ně společnost reaguje.

Jsou tedy evropské země, případně Estonsko, připravené na opravdu velkou kybernetickou krizi?

Nikdo není plně připraven. Klíčem ale není budovat všemocné státní struktury. Podstatná je síť spolupráce.

V Estonsku máme jasně stanovená pravidla pro stát i firmy, která pomáhají snižovat riziko úspěšných útoků. Stejně důležitá je ale spolupráce s provozovateli kritické infrastruktury a soukromým sektorem.

Největší výzvou zůstává veřejnost. Nemůžete očekávat, že lidé budou neustále sledovat nové hrozby a vzdělávat se v kybernetické bezpečnosti. Proto je zásadní vzdělávání. Je to dlouhodobý proces, který nelze nahradit krátkodobými informačními kampaněmi.Český prezident Petr Pavel na konci května navštívil v Estonsku stavbu Baltské obranné linie. Co je vlastně jejím cílem? Má odstrašit protivníka, zpomalit ho, nebo má i psychologický efekt?

Myslím, že hlavním cílem je odstrašení a psychologický efekt. Dáváme tím najevo, že bezpečnostní situaci bereme vážně a že jsme připraveni plnit svou povinnost bránit vlastní zemi.

Zároveň má projekt i určitý vojenský význam. Naše armády se poučily z války na Ukrajině. Jedním z problémů Ukrajiny bylo, že některé obranné linie a opevnění se nebudovaly dostatečně včas.

Pokud se začne s výstavbou obranných pozic až ve chvíli, kdy boje probíhají, je to mnohem složitější a výsledky nejsou tak dobré. Proto mají projekty jako Baltská obranná linie svůj praktický vojenský význam. Přesto bych řekl, že převažuje odstrašující a psychologická funkce.

Takže jde o jednu z vrstev širšího obranného systému?

Přesně tak. Navíc to pomáhá zapojovat místní obyvatele žijící v příhraničních oblastech. I to je důležitá součást celkové odolnosti společnosti.

Existuje něco z estonské zkušenosti, co by si mohlo vzít za své Česko nebo další země střední Evropy?

Máme podobnou historickou zkušenost a dobře víme, co se může stát, když bezpečnostní mechanismy selžou.

Pokud bych měl vypíchnout jednu věc, pak je to význam správného načasování. V historii často rozhoduje schopnost rozpoznat správný okamžik a jednat včas.

Stejně důležitá je spolupráce se spojenci. Žádná země nemůže dlouhodobě spoléhat sama na sebe. Musíme podporovat NATO i Evropskou unii, protože rozbít fungující systém je snadné, ale vybudovat ho znovu je mnohem těžší.

Právě soudržnost NATO je podle mě tou nejúčinnější obranou. Důvod, proč Rusko ani Sovětský svaz nikdy nezaútočily na členskou zemi Aliance, je jednoduchý: náklady by převýšily jakýkoli možný politický zisk.Žijeme v mimořádně turbulentní době. Neobáváte se slábnoucího amerického angažmá v Evropě? O trumpismu a menším zájmu Spojených států o Evropu a změně jejich strategického uvažování se dnes mluví prakticky neustále.

Bohužel nejde jen o Donalda Trumpa. Ten trend je hlubší. Různí prezidenti mohou používat odlišný styl, ale musíme počítat s tím, že Spojené státy budou mít do budoucna menší zájem o přímou vojenskou přítomnost v Evropě.

Zároveň je třeba připomenout, že odstrašení NATO stojí především na jaderném deštníku. Musíme proto usilovat o to, aby nebyla oslabena tato složka.

Samotné obavy ale nic neřeší. Evropa musí dlouhodobě pracovat na transatlantických vztazích a zároveň hájit vlastní zájmy.

Měli bychom také naslouchat tomu, co Američany skutečně trápí. Pokud se jejich pozornost přesouvá do indo-pacifického regionu, měli bychom hledat způsoby, jak v této oblasti spolupracovat.

Jenže Američané někdy Evropu ani nepřizvou ke stolu. Viděli jsme to například v případě Íránu. A pak se na Evropu zlobí, že nejedná dostatečně rychle.

Ano, to je skutečný problém. Nemyslím si ale, že vznikl v Evropě. Musíme o tom s Američany otevřeně mluvit.

Současná frustrace z toho, že se některé věci nepodařilo vyřešit rychleji, ničemu nepomáhá. Přesto je možné tyto spory řešit civilizovaně a věcně. Neměli bychom se dostávat do soutěže o to, kdo má pravdu a kdo za co může.

Jak silná je dnes v Estonsku podpora Ukrajiny? Všiml jsem si, že v ulicích stále visí mnoho ukrajinských vlajek. V Česku už je takový obraz mnohem méně častý. Dokonce jsem si všiml, že šéf estonské policie a pohraniční stráže měl na uniformě ukrajinskou vlajku i slogan „Sláva Ukrajině“.

Myslím si, že Estonci cítí vůči Ukrajincům silnou emocionální solidaritu. Do značné míry vnímáme jejich utrpení jako něco, čemu sami rozumíme. Nejde přitom jen o ukrajinské uprchlíky. Těch je mimochodem v České republice více než v Estonsku.

Jde spíše o pocit určitého propojení a sdílené zkušenosti.

A ještě jedna věc je podle mě velmi důležitá. Měli bychom být hrdí na to, že se Ukrajinci brání. To je mimořádná věc. Když někdo říká, že už nechce o Ukrajině slyšet nebo že se jí nechce dál zabývat, měli bychom si možná položit nepříjemnou otázku: dokázali bychom my sami vzdorovat stejným způsobem?

To samozřejmě nikdo nemůže s jistotou vědět. Ale Ukrajinci bojují už čtyři roky. A to je něco opravdu mimořádného.

Teoreticky by se samozřejmě mohlo stát, že i v Estonsku jednou vznikne vláda, která bude k Ukrajině přistupovat jinak. Takový scénář nelze úplně vyloučit. Zatím jde ale o velmi okrajový názor.

Zdroj: seznamzpravy.cz