Fico stahuje Slovensko z vojenské pomoci Ukrajině. Kreml dostal dárek, o který ani nemusel žádat

Slovenský premiér Robert Fico oznámil, že Bratislava se nezapojí do nového balíku vojenské podpory pro Kyjev projednávaného v rámci NATO. Rozhodnutí, prezentované jako obrana národních zájmů, má ale reálné geopolitické důsledky – a ty nejvíc prospívají Moskvě.

Ještě před summitem NATO v Ankaře dal Robert Fico jasně najevo, kam Slovensko v otázce podpory Ukrajiny nadále směřovat nebude. Slovenská delegace podle jeho slov nedostane mandát „zapojit Slovensko do dalších vojenských úvěrů či finančních příspěvků“ a Bratislava se nebude podílet na balíku podpory pro Kyjev v hodnotě zhruba 70 miliard eur, o kterém se v alianci jedná. Fico to zdůvodnil tvrzením, že další vojenská pomoc jen prodlužuje konflikt – argument, který je téměř doslovným ozvěnou rétoriky šířené ruskou státní propagandou od prvních měsíců plnohodnotné invaze.

Na první pohled jde o pokračování politiky, kterou slovenský premiér prosazuje od svého návratu k moci: rušení přímých vojenských dodávek ze státních zásob, odmítavý postoj k sankcím vůči Rusku a opakované vyjádření pochybností o smyslu západní podpory Kyjeva. Jenže kumulativní efekt těchto kroků přesahuje slovenskou vnitřní politiku – a právě to je důvod, proč si jich všímají i v Bruselu, Washingtonu a Kyjevě.

Vnitropolitická kalkulace s mezinárodní cenou

Fico svou pozici dlouhodobě staví na části voličské základny, která je vůči Ukrajině a NATO skeptická nebo otevřeně nepřátelská – a která tvořila jádro protestního hnutí, jež zemí prochází od konce roku 2024. Odklon od vojenské pomoci Kyjevu, odpor vůči sankcím a opakované zpochybňování členství Ukrajiny v NATO a EU jsou pro tuto část elektorátu srozumitelným signálem. Z hlediska domácí politiky je to racionální kalkul.

Z hlediska evropské bezpečnostní architektury je to ale problém. Slovensko je členem NATO i EU a jeho odstup od společných závazků narušuje představu, že aliance i unie dokážou vystupovat jednotně tváří v tvář ruské agresi. Každý členský stát, který si vyjedná výjimku nebo demonstrativně vystoupí z konsenzu, dává Moskvě argument, že západní jednota je křehčí, než se navenek tvrdí – a že stačí trpělivost a podpora „správných“ politických sil uvnitř EU, aby se tato jednota rozpadla úplně.

Slovenské váhání se tak stává materiálem, který ruská propaganda dokáže zpracovat rychleji, než stihne Brusel formulovat společné stanovisko.

Komu tento krok skutečně prospívá

Kreml dlouhodobě sází na to, že se mu podaří rozložit západní podporu Ukrajiny zevnitř – ne vojenským průlomem, ale politickou erozí v hlavních městech spojenců. Maďarsko pod Orbánem tuto roli plní už léta; Slovensko pod Ficem se k němu v posledních měsících přidává čím dál otevřeněji. Pro ruskou stranu jde o dvojí zisk: propagandistický (obraz „unaveného Západu“, který přestává věřit ve smysl podpory Ukrajiny) a praktický (menší objem reálně dodávaných zbraní a financí).

Je třeba být přesný: Fico sám sebe neprezentuje jako spojence Moskvy a jeho vláda formálně zůstává členem NATO i EU. Otázka ale nezní, zda je slovenský premiér vědomým nástrojem Kremlu, nýbrž zda jeho politika – bez ohledu na motivaci – objektivně slouží ruským zájmům. A v tomto ohledu je odpověď jednoznačná.

Ztráta pro slovenský obranný průmysl

Distancování se od vojenské spolupráce s Ukrajinou má i ekonomický rozměr, který v politické debatě často zaniká. Slovenský obranný průmysl – od výrobců munice přes opravárenské kapacity pro těžkou techniku až po menší subdodavatele – patřil v posledních letech mezi odvětví, která z podpory Ukrajiny profitovala v podobě nových zakázek, otevřeného přístupu k evropským obranným fondům a příležitosti modernizovat vlastní výrobní kapacity.

Pokud se Bratislava programově vyčleňuje z společných mechanismů podpory Kyjeva, ztrácí tím i pozici při rozdělování navazujících zakázek a investičních programů, které Evropská unie a NATO v souvislosti s posilováním obranného průmyslu spouštějí. Firmy z jiných zemí V4 – zejména z Polska a Česka – naopak svou účast v těchto programech využívají k rozšiřování výroby a modernizaci technologií. Slovensko riskuje, že v dlouhodobém horizontu zaostane nejen ekonomicky, ale i v modernizaci vlastní armády, a to v době, kdy bezpečnostní hrozby v Evropě spíše rostou než ustupují.

Co bude dál

Slovenská pozice před summitem v Ankaře pravděpodobně nebude poslední epizodou. Fico opakovaně naznačil, že hodlá pokračovat v politice „nulové vojenské angažovanosti“ i v dalších měsících, bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet situace na frontě nebo tlak ze strany spojenců. Pro Brusel i Kyjev to znamená muset počítat s tím, že jednota V4 v otázce Ukrajiny je definitivně minulostí – a že Slovensko se v této otázce stále víc přibližuje maďarské linii, nikoli polské či české.

Autor: Franz Hoffman