Chmelnycká elektrárna jako český (i evropský) byznys case: co Ukrajina nabízí energeticky náročnému průmyslu

Zatímco Dukovany čekají na nový blok a evropské sítě řeší, jak zvládnout přechod od plynu a uhlí, na západní Ukrajině roste projekt, který by mohl znamenat víc, než se na první pohled zdá – a to i pro české strojírenství.

O nové jaderné elektrárně v Dukovanech se v Česku mluví roky a debata o tom, kdo blok postaví a za kolik, je dobře známá. Méně se už mluví o tom, že několik set kilometrů na východ, na hranici Chmelnycké, Rivненské a Ternopilské oblasti, stojí rozestavěná elektrárna, jejíž dokončení by mohlo mít přímý dopad i na český průmysl a možná i na ceny elektřiny, se kterými denně počítají čeští výrobci oceli, skla a chemikálií.

Řeč je o blocích č. 3 a 4 Chmelnycké jaderné elektrárny. Ukrajina na nich staví od 80. let minulého století, práce se však opakovaně zastavovaly – naposledy kvůli sporu o dodávku reaktorových nádob z Bulharska, kde se dosud nepodařilo uzavřít definitivní smlouvu. Podle vyjádření ukrajinské ministryně energetiky Světlany Hryňčuk se nyní zvažují i alternativní scénáře dostavby. Přesto zůstává v hlavních obrysech stejný projektovaný parametr: přibližně 2 200 MW nového instalovaného výkonu a řádově 15 miliard kWh dodatečné výroby ročně, tedy zhruba tolik, kolik dnes vyrobí oba stávající chmelnycké bloky dohromady.

Proč by to mělo zajímat Česko

Odpověď se skládá ze tří vrstev. První je cenová: ukrajinská jaderná výroba má nízký podíl paliva na celkových nákladech a není tak citlivá na výkyvy cen zemního plynu a uhlí jako výroba tepelná. Pokud by se část této kapacity po propojení sítí dostala na regionální trh, mohla by – v závislosti na přenosové kapacitě mezistátních vedení – tlumit špičkové velkoobchodní ceny elektřiny ve chvílích, kdy dnes cenu určuje nejdražší plynová elektrárna v soustavě. To je citlivé téma i pro české energeticky náročné podniky, od Liberty Ostrava po chemičky ve Zlínském a Ústeckém kraji, které dlouhodobě upozorňují na konkurenční nevýhodu vůči výrobcům mimo EU.

Druhá vrstva je otázka spolehlivosti dodávek, tedy témat, které Česko po roce 2022 vnímá zvlášť ostře. Ukrajinské reaktory typu VVER jsou synchronní zdroje, které do sítě dodávají nejen kilowatthodiny, ale i setrvačnost a další systémové služby – něco, co s rostoucím podílem solární a větrné výroby v Evropě nabývá na hodnotě. Jinými slovy: nejde jen o to, kolik elektřiny Ukrajina vyrobí, ale i o to, jak stabilizuje síť, do které je zapojena.

Jde o dostavbu na existujícím staveništi, s částí konstrukcí, personálem i desítkami let provozních zkušeností s reaktory VVER – to je jinde v Evropě těžko k sehnání.

Zakázky, ne jen dovoz elektřiny

Třetí vrstva je čistě obchodní a týká se přímo českého strojírenství a elektrotechniky. Aby ukrajinská výroba mohla reálně proudit do středoevropské sítě, musí se zvýšit přenosová kapacita přeshraničních vedení, zmodernizovat rozvodny a vybudovat nové transformátory, vysokonapěťová zařízení, ochranné a řídicí systémy. Velká část této techniky a inženýrských služeb se dnes vyrábí a projektuje právě v zemích EU – a české firmy s tradicí v energetickém strojírenství (od velkých dodavatelů rozvoden po menší specializované subdodavatele) mají teoreticky co nabídnout. Investice do integrace ukrajinské energetiky se tak částečně vracejí zpět do evropské, potažmo české ekonomiky formou zakázek.

Zajímavý je i technický argument dostavby samotné: jde o dostavbu částečně již postavených bloků na existujícím staveništi, s hotovou infrastrukturou, personálem a desetiletími provozních zkušeností s reaktory VVER. To je z hlediska nákladů a času potenciálně výhodnější než stavět srovnatelný objem nové jaderné kapacity od nuly – téma, které rezonuje i v české diskusi o tempu a ceně vlastní jaderné výstavby.

Co zůstává otevřené

Je třeba dodat, že nic z výše uvedeného není hotová věc. Dostavba bloků č. 3 a 4 nemá dosud definitivně uzavřenou dodavatelskou smlouvu na reaktorová zařízení, harmonogram se v posledních letech opakovaně posouval a část nově vyrobené elektřiny bude nejprve potřebovat samotná Ukrajina pro poválečnou obnovu. Reálný objem exportu do sítí zemí V4 bude navíc limitován fyzickou přenosovou kapacitou přeshraničních vedení, jejíž rozšíření samo o sobě vyžaduje roky investic a povolovacích řízení.

Přesto jde o téma, které stojí za sledování i z Prahy: nejde o abstraktní geopolitiku, ale o konkrétní otázku, odkud bude střední Evropa v příštím desetiletí brát stabilní, cenově předvídatelnou elektřinu – a kdo na tom vydělá na dodavatelské straně.

Vazba na český jaderný program

Souvislost s domácí energetikou je i konceptuální. Česko dnes samo prochází debatou o tom, jak rychle a za jakou cenu rozšířit jadernou kapacitu v Dukovanech a případně i Temelíně, a jak přitom snížit závislost na dovozu paliva a technologií z Ruska. Ukrajinský případ ukazuje jinou variantu téhož problému: zemi, která má provozní zkušenosti s reaktory VVER, rozestavěné bloky i vyškolený personál, ale chybí jí kapitál, technologické dodávky a bezpečné prostředí pro dokončení stavby za války. Pro české odborné publikum i pro firmy z jaderného sektoru tak jde o zajímavý srovnávací materiál k vlastním úvahám o tempu, financování a dodavatelských řetězcích nové jaderné výstavby v regionu.

Krátkodobě je proto realističtější mluvit o přípravné fázi – posilování sítí, jednáních o financování a technických studiích – než o hotovém importu levné ukrajinské elektřiny do českých zásuvek. Střednědobě však jde o jeden z mála projektů v regionu, který by mohl spojit tři cíle najednou: energetickou bezpečnost, snížení emisí a odklon od ruských fosilních paliv, a to způsobem, který dává ekonomický smysl i firmám v Česku.

Autor: Peter Jelen