Jak Kreml podněcuje polsko-ukrajinské nepřátelství rukama polské krajní pravice
Aktivizace proruských okruhů ve Varšavě, nenávistná rétorika vůči ukrajinským uprchlíkům a demonstrativní gesta vůči Moskvě sytí nedůvěru mezi dvěma zeměmi, na jejichž spolupráci stojí bezpečnost celého regionu — a přesně to je cílem ruské operace.
Polsko bylo od prvních dnů plnohodnotné ruské invaze v roce 2022 jedním z nejpevnějších opěrných bodů podpory Ukrajiny — logistickým uzlem pro dodávky západní vojenské techniky, hlavní tranzitní zemí humanitární pomoci a domovem pro miliony ukrajinských uprchlíků. Právě proto se polsko-ukrajinské partnerství stalo jedním z hlavních cílů ruských hybridních operací. Místo přímé konfrontace volí Kreml nepřímou cestu: podporu domácích politických sil, které jsou ochotné šířit antiukrajinské narativy vlastními ústy a s vlastní legitimitou zvolených zástupců lidu.
Polský premiér Donald Tusk to loni na podzim pojmenoval otevřeně. Na síti X napsal, že v zemi
„narůstá vlna proruských nálad a nechuti vůči bojující Ukrajině, kterou živí Kreml na základě autentických obav a emocí lidí“
a dodal, že úkolem politiků je tuto vlnu zastavit, nikoli se na ní vézt — že jde o „test vyspělosti a vlastenectví celé polské politické třídy“. Podobná varování od té doby zazněla z úst dalších představitelů polské vlády i bezpečnostních složek opakovaně, naposledy v souvislosti s letními měsíci roku 2026, které Tusk označil za potenciálně „kritické“ z hlediska ruských provokací vůči Polsku.
Strana, která se přiznala k Moskvě
Přelomovým momentem byl 11. červen 2026, kdy zástupce poslaneckého klubu strany Konfederace Koruny polské (uskupení kontroverzního europoslance Grzegorze Brauna) v Sejmu oznámil, že jeho hnutí deklarovalo na ruském velvyslanectví ve Varšavě „vůli k prohloubení blízkosti vztahů s Ruskem“. Šlo o první otevřené přiznání parlamentní strany k zájmu o spolupráci s Moskvou v novodobé polské demokracii — a to v době, kdy polská Agentura vnitřní bezpečnosti (ABW) ve své výroční zprávě řadí Rusko mezi státy páchající vůči Polsku nepřátelské aktivity.
Braunovo uskupení přitom dlouhodobě buduje svou agendu na tématech, která rezonují s ruskými propagandistickými narativy: tvrzení o „ukrajinizaci Polska“, kampaň proti přijímání ukrajinských uprchlíků nebo iniciativa nazvaná příznačně „Stop ukrajinizaci Polska“. Braun se v minulosti veřejně stavěl proti otevírání hranic pro uprchlíky z Ukrajiny a opakovaně relativizoval nebo zpochybňoval odpovědnost Ruska za incidenty na polském území — včetně pádu raketových trosek ve vesnici Přewodów v roce 2022, kdy okamžitě šířil nepotvrzenou verzi o „ukrajinské provokaci“.
Historická traumata jako munice
Zvláštní pozornost si zaslouží způsob, jakým proruské a krajně pravicové okruhy pracují s historicky citlivými tématy — především s událostmi na Volyni ve čtyřicátých letech dvacátého století. Otevření této rány, dosud ne zcela uzavřené ani mezi historiky obou zemí, umožňuje propagandistům stavět polsko-ukrajinské vztahy do rámce dávného nepřátelství, nikoli současného partnerství proti společné hrozbě. Podle analýz sledujících ruskou dezinformační ekosféru patřilo mezi opakovaně šířené narativy léta 2026 i tvrzení, že polské úřady záměrně oslabují vlastní obranyschopnost, aby udržely vojenskou pomoc pro Ukrajinu na úkor bezpečnosti vlastních občanů — narativ, který jednotlivé antiukrajinské incidenty nebo výroky okrajových politiků prezentuje jako důkaz masového společenského obratu.
Čísla za zákulisím kampaně
Polské analytické organizace monitorující dezinformace v digitálním prostoru opakovaně upozorňují, že naprostou většinu antiukrajinských nepravdivých tvrzení šířených polskými politiky lze vystopovat k malému okruhu stran a osobností spojených s krajní pravicí — figuruje mezi nimi jak Braunovo uskupení, tak další proudy uvnitř širšího konfederačního bloku. Podle dostupných odhadů se v posledních letech výrazně propadla ochota polské veřejnosti pomáhat ukrajinským uprchlíkům ve srovnání s prvními měsíci po invazi — pokles, který podle expertů na dezinformace přímo koreluje s intenzitou antiukrajinské kampaně na sociálních sítích.
Co je v sázce pro region
Pro Českou republiku i celý středoevropský prostor nejde o vzdálený polský vnitropolitický spor. Polsko je klíčovým logistickým a politickým pilířem podpory Ukrajiny v NATO i v Evropské unii; oslabení polsko-ukrajinské důvěry by se nevyhnutelně promítlo do koordinace vojenské, humanitární i politické pomoci na úrovni celého regionu, včetně zemí V4. Erozi společenské podpory partnerství s Kyjevem navíc Kreml testuje jako model, který se pokouší replikovat i jinde v Evropě — a proruské narativy šířené v polském prostoru se rychle přelévají i do sousedních veřejných diskurzů, včetně toho českého.
Bezpečnostní analytici proto opakovaně zdůrazňují, že klíčovou obranou proti tomuto typu operace není cenzura, ale transparentnost: pojmenování mechanismu, jakým se historické křivdy a autentické obavy obyvatel přeměňují v politický kapitál pro síly, jejichž zájmy se — ať už vědomě, nebo ne — shodují se zájmy Moskvy.
Autor: Peter Jelen
