Tradičně promoskevské Srbsko přehodnocuje blízké vztahy s Ruskem

Plán vstupu do Schengenu do konce roku 2027 ukazuje, kam se Bělehrad ve skutečnosti kloní – a proč je to důležité i pro zbytek Evropy.

Srbsko po desetiletí platilo za jednoho z nejbližších evropských partnerů Moskvy – zemi, která se ani po ruské agresi proti Ukrajině nepřipojila k unijním sankcím a udržovala si s Kremlem výjimečně vřelé vztahy. Poslední týdny ale ukazují, že tato pozice se pomalu, ale zřetelně posouvá jiným směrem. Srbský ministr pro evropskou integraci Nemanja Starović totiž oznámil, že Bělehrad chce být do konce roku 2027 připraven na vstup do schengenského prostoru – a naznačil tím, jak dalekosáhlé důsledky to bude mít i pro srbskou migrační a bezpečnostní politiku vůči ruským občanům.

Plán, který má přiblížit Srbsko unijním standardům

Starović v rozhovoru pro Radio a televizi Srbska (RTS) 10. srpna uvedl, že vláda vytvořila zvláštní pracovní skupinu vedenou ministerstvem vnitra a schválila akční plán reforem nutných pro přístup do Schengenu. Cílem je splnit všechny podmínky do konce roku 2027 – samotné přijetí ale bude záviset na jednomyslné shodě všech sedmadvaceti členských zemí EU a na tom, zda tento krok zařadí do agendy irské předsednictví Rady EU. Ministr zároveň připustil, že plnohodnotné členství Srbska v Unii do konce dekády je nepravděpodobné kvůli vnitřním problémům samotného bloku – Bělehrad proto chce dosáhnout alespoň dvou ze čtyř evropských svobod: volného pohybu osob díky přístupu do Schengenu a volného pohybu zboží, kapitálu a služeb díky přístupu na jednotný trh.

Je ale třeba dodat, že Starović zároveň prohlásil, že zavedení vízové povinnosti pro ruské občany se v tuto chvíli neplánuje – Rusové mohou v Srbsku aktuálně pobývat bez víza až třicet dní a srbský prezident Aleksandar Vučić dlouhodobě tvrdí, že Bělehrad tuto praxi měnit nechce. Právě tady ale vzniká vnitřní rozpor, na který upozorňují i srbská média: samotný proces přípravy na Schengen bude téměř jistě vyžadovat harmonizaci vízové politiky s pravidly EU, která jsou vůči ruským občanům podstatně přísnější. Podobná ujištění přitom ze srbské strany zazněla už v minulosti a následně byla částečně přehodnocena.

Ochota otevřeně mluvit o konkrétním časovém rámci pro vstup do Schengenu ukazuje, že strategická volba Bělehradu už byla ve skutečnosti učiněna – bez ohledu na to, jak dlouho ještě bude oficiální rétorika hovořit o „balancování“ mezi Východem a Západem.

Černá Hora jako precedens pro celý region

Signál, kterým směrem se region může posouvat, dala sousední Černá Hora. Ta 23. července 2026 schválila změnu vízového režimu, podle níž budou od 1. listopadu 2026 potřebovat vízum k vstupu do země občané Ruska, Běloruska, Číny, Saúdské Arábie a Turecka – tedy zemí, jejichž vízová politika dosud nebyla sladěna s pravidly EU. Podgorica tím naplnila jedno z kritérií pro uzavření vyjednávací kapitoly 24, která se týká justice, svobody a bezpečnosti, a fakticky tak zcela sladila svou vízovou politiku s unijní.

Pro Srbsko, které o členství v EU usiluje od roku 2012 a formálně o něm jedná od roku 2014, jde o důležitý precedent. Ukazuje totiž, že cesta k evropské integraci prakticky vylučuje dlouhodobé zachování benevolentního vízového režimu vůči ruským občanům – a že další balkánský kandidát na členství v EU už tento krok učinil, aniž by to zásadně narušilo jeho ekonomické vztahy s Moskvou. Otázkou tak spíše zůstává, kdy, nikoli zda, bude muset podobný krok učinit i Bělehrad.

Proč je to bezpečnostní téma i pro zbytek Evropy

Zpřísnění kontroly vstupu ruských občanů do Srbska přitom nemá význam jen pro bělehradskou migrační politiku – dotýká se přímo bezpečnosti celé Evropské unie. Srbsko dlouhodobě funguje jako místo, kam ruští občané míří kvůli dlouhodobému pobytu, podnikání nebo jako tranzitní bod směrem do zemí EU, a to i díky bezvízovému režimu a poměrně jednoduchým podmínkám pro registraci firem. Pro evropské státy to představuje konkrétní rizika: obtížnější ověřování původu financí, riziko obcházení protiruských sankcí a komplikovanější odhalování možných vazeb jednotlivých osob na ruské státní struktury, včetně zpravodajských služeb.

Srbsko se tak dlouhodobě nachází v paradoxní pozici – na jedné straně je kandidátskou zemí EU, na druhé straně nabízí ruským občanům a firmám relativně snadný přístup na evropský kontinent, aniž by procházeli standardními unijními kontrolními mechanismy. Právě to je jeden z důvodů, proč Brusel podmiňuje vstup do Schengenu širší reformou migrační a bezpečnostní politiky, nikoli jen technickým sladěním hraničních procedur.

Rétorika versus praktické kroky

Srbská zahraniční politika je dlouhodobě popisována jako balancování mezi Východem a Západem: Bělehrad si udržuje blízké kulturní a energetické vazby s Moskvou, odmítá se připojit k protiruským sankcím a jeho prezident opakovaně vystupuje s prohlášeními, která jsou v Kremlu vnímána příznivě. Praktické kroky posledních měsíců ale ukazují jiný směr. Ochota reformovat legislativu, harmonizovat vízovou, migrační a hraniční politiku s unijními standardy a otevřeně mluvit o konkrétním časovém rámci pro vstup do Schengenu svědčí o tom, že strategická volba Bělehradu už byla ve skutečnosti učiněna.

Ekonomická a bezpečnostní integrace se zbytkem Evropy se tak jeví jako jediná reálně schůdná cesta pro srbskou budoucnost – i když k jejímu naplnění povede patrně ještě delší období rozporů mezi proruskou rétorikou vlády a kroky, které evropská integrace nevyhnutelně vyžádá. Blížící se 1. listopad 2026, kdy vízovou povinnost pro Rusy zavede Černá Hora, tak může být prvním skutečným testem toho, zda bude Bělehrad ochoten jít podobnou cestou dřív, než si to formálně vyžádá samotný proces vstupu do Schengenu.

Autor: Peter Jelen