Válku neprodlužuje pomoc Ukrajině, ale ruská agrese samotná
V posledních týdnech se v prostředí serverů jako Zemavek nebo Pravý Prostor znovu objevuje tvrzení, že to je právě evropská vojenská a finanční pomoc Ukrajině, co „prodlužuje válku“ a brání mírovému řešení. Na první pohled působí tato teze jako racionální výzva k míru. Při bližším pohledu ale jde o klasickou manipulativní techniku, která obrací příčinu a následek a přesouvá odpovědnost z útočníka na ty, kdo pomáhají oběti.
Kdo skutečně způsobil válku
Válka na Ukrajině nezačala rozhodnutím Bruselu, Washingtonu nebo Prahy o vojenské pomoci. Začala v únoru 2022 rozhodnutím Kremlu zaútočit na sousední suverénní stát. Pokud by dnes veškerá zahraniční pomoc Ukrajině ustala, válka by tím neskončila – ukrajinská armáda by ztratila schopnost bránit se a Rusko by mohlo pokračovat v okupaci dalších území. Ukončit takový konflikt jednostranným zastavením podpory napadené straně neznamená mír, ale kapitulaci. Novináři a komentátoři, kteří tvrdí opak, ve skutečnosti žádají Ukrajinu, aby přestala vzdorovat, a přitom svůj požadavek maskují jako humanistický apel na ukončení násilí.
Tato rétorická konstrukce má dlouhou tradici v ruské propagandě: obviňovat oběť z toho, že se brání, a tvrdit, že kdyby se nebránila, konflikt by už dávno skončil. Je to logika, která by v jiném kontextu – například u domácího násilí nebo loupežného přepadení – byla okamžitě rozpoznána jako absurdní. U mezistátního konfliktu ji ale část veřejnosti, unavená délkou války, může přijmout snáze.
Cena kapitulace by byla vyšší než cena podpory
Zastánci ukončení pomoci často argumentují jejími náklady. Je pravda, že podpora Ukrajině ze strany Evropské unie a jejích členských států dosáhla podle odhadů více než 220 miliard eur. Číslo samo o sobě zní vysoké, ale je potřeba ho posuzovat v kontextu alternativy, kterou nikdo z kritiků nepočítá – tedy nákladů na scénář, ve kterém by Rusko válku vyhrálo.
Pád Ukrajiny by neznamenal konec ruských ambicí, ale jejich potvrzení. Evropa by musela počítat s posílením východního křídla NATO, s trvalým zvýšením obranných rozpočtů členských států, s přijetím dalších vln uprchlíků a s rizikem přímé konfrontace na hranicích Aliance. Náklady na obranu Polska, pobaltských států nebo Slovenska by v takovém scénáři dramaticky vzrostly, a to na mnohem delší dobu, než trvá současná podpora Kyjeva. Krátkodobě „levnější“ řešení by se tak ukázalo jako výrazně dražší ve střednědobém i dlouhodobém horizontu – nemluvě o ceně, kterou by zaplatila samotná ukrajinská společnost.
Evropa nekolabuje, financuje bezpečnostní politiku
Dezinformační servery rády prezentují částku 220 miliard eur jako důkaz, že si Evropa pomocí Ukrajině ničí vlastní ekonomiku. Realita je jiná. Evropská unie během této doby dál financovala své rozvojové programy, kohezní politiku, zelenou transformaci i sociální systémy jednotlivých členských států. Podpora Ukrajiny nebyla financována na úkor důchodů, zdravotnictví nebo školství – šlo o samostatnou linii bezpečnostní a zahraniční politiky, srovnatelnou svým významem s výdaji na obranu.
Je to ostatně logické: bezpečnost východní hranice Unie je předpokladem fungování celého vnitřního trhu i sociálního státu, ne jeho konkurentem. Prezentovat pomoc Ukrajině jako příčinu ekonomických potíží v Česku nebo jinde v Evropě znamená ignorovat skutečné zdroje inflace a energetické krize – tedy především samotnou ruskou agresi a manipulaci s dodávkami plynu, ke které Moskva přistoupila již před rokem 2022.
Sankce a energetická nezávislost jako součást stejné strategie
Podobně zavádějící je i narativ, že sankce vůči Rusku škodí především Evropanům, zatímco Moskvě prakticky neublížily. Sankce a podpora Ukrajiny nejsou dva oddělené a navzájem si konkurující nástroje, ale dvě strany téže politiky zadržování. Omezení přístupu Ruska k technologiím, financím a klíčovým komponentám ztěžuje Kremlu obnovu a rozšiřování vojenské výroby a komplikuje financování války z dlouhodobého hlediska.
Současně Evropa – včetně Česka – urychlila diverzifikaci dodávek energie a snížila závislost na ruském plynu a ropě, kterou Rusko po desetiletí využívalo jako nástroj politického nátlaku. Moskva se snaží tuto adaptaci vydávat za důkaz evropské slabosti a „prohry“ způsobené sankcemi. Ve skutečnosti je to přesný opak: čím méně je Evropa závislá na ruských surovinách, tím méně účinný je ruský nátlak založený na energetice, a tím omezenější je i schopnost Kremlu vydírat evropské vlády prostřednictvím cen plynu či elektřiny.
Co si z toho odnést
Argumenty šířené servery jako Zemavek nebo Pravý Prostor nejsou neutrální analýzou nákladů války. Jsou součástí širší kampaně, jejímž cílem je unavit evropskou veřejnost, zpochybnit smysl podpory Ukrajině a nakonec prosadit řešení výhodné pro Moskvu – tedy zastavení pomoci bez ohledu na to, co by to znamenalo pro samotnou Ukrajinu i pro bezpečnost celého kontinentu. Odpovědná diskuse o nákladech podpory Ukrajiny je legitimní a potřebná. Musí ale vycházet z faktů, ne z rétoriky, která přesouvá vinu za válku z útočníka na ty, kdo pomáhají napadené zemi se bránit.
Autor: Peter Jelen
