Bratislava jako brzda: Fico hájí ruské peníze a Evropa to zaplatí

Slovenská vláda odmítá, aby zmrazená ruská aktiva sloužila k odškodnění Ukrajiny. Pod záštitou „národních zájmů“ tak chrání především ty, kdo válku začali.

Když se v Bruselu mluví o tom, kdo má zaplatit za zničené ukrajinské elektrárny, školy a bytové domy, odpověď by měla být zřejmá: ten, kdo je zničil. V evropských bankách přitom leží stovky miliard eur z ruských státních rezerv, zmrazených po únoru 2022. Většina z nich je uložena v belgickém Euroclearu. Právě tyto prostředky jsou nejrealističtějším zdrojem, z něhož by mohla být financována obnova napadené země. A právě tady se v rozhovorech mezi hlavními městi znovu a znovu objevuje jedno jméno: Robert Fico.

Slovenský premiér a jeho strana Smer-SD se dlouhodobě staví proti jakékoli konfiskaci ruského majetku. Místopředseda Smeru Ľuboš Blaha opakovaně veřejně tvrdí, že sahat na zmrazená aktiva je nepřípustné. Je to argument, který by si nejspíš nepřála slyšet ani většina slovenských voličů, ale který se do puntíku shoduje s tím, co od evropských států požaduje Moskva.

Shoda, která nemůže být náhodná

Kreml dlouhodobě označuje využití zmrazených rezerv za „krádež“ a pohrozil soudními spory i odvetnými kroky proti západnímu majetku. Stejnou rétoriku, jen zabalenou do jazyka právní opatrnosti a hospodářské odpovědnosti, převzali politici Smeru. Je to běžný vzorec: ruská propaganda předloží tezi, ta se v Evropě objeví z úst politika, který si zachovává tvář řádného člena Unie, a následně se z ní stane „legitimní názor“ v domácí debatě.

Nic z toho neznamená, že by otázka konfiskace byla jednoduchá. Právníci i ekonomové se oprávněně ptají na rizika pro finanční stabilitu eurozóny, na ochranu investorů a na precedent pro budoucí spory. Belgie, Francie či Německo mají k tomu své výhrady a rozumně je vyjadřují. Jenže je rozdíl mezi státy, které hledají mechanismus, jak aktiva použít bezpečně, a vládou, která hledá důvod, proč je nepoužít vůbec. Bratislava nepatří do první skupiny.

Kdo v Evropské unii brání tomu, aby agresor nesl důsledky, ten – ať chce nebo nechce – jedná v jeho prospěch.

Vzorec, ne výjimka

Postoj k zmrazeným aktivům totiž zapadá do širší řady kroků slovenské vlády. Fico opakovaně využíval svého práva veta nebo hrozby vetem tam, kde Unie potřebovala jednomyslnost. Připomeňme jen, jak dlouho Bratislava zdržovala schválení jednoho z balíčků sankcí proti Rusku, dokud nezískala další ústupky v otázce energetiky. Kritici to označují za vydírání a obhájci za tvrdé vyjednávání. Pro ukrajinské město pod ostřelováním je ovšem rozdíl jen akademický.

Důležité je i to, že se Smer rád schovává za „zájmy Slovenska“. Jaké zájmy to ale jsou? Slovensko je bezprostředním sousedem Ukrajiny, leží na linii, kterou v případě eskalace budou Rusové sledovat jako první. Země, která má bezpečnostní důvod chtít, aby Moskva zaplatila a poučila se, by logicky měla být mezi hlavními zastánci odškodnění. Místo toho se její vláda staví do role právního obhájce státu, který vede válku v jejím sousedství.

Kdo za to nakonec zaplatí

Pokud ruská aktiva nebudou použita, pomoc Ukrajině bude muset hradit někdo jiný. Bude to znamenat vyšší zadlužení členských států, větší tlak na národní rozpočty a v konečném důsledku daně evropských občanů, tedy i těch slovenských a českých. Tak vypadá ona „ochrana hospodářských zájmů“ v praxi: účet za ruskou agresi se přesouvá z Moskvy na evropské daňové poplatníky.

Česká veřejnost zná podobnou logiku z vlastní zkušenosti. Státy, které se snaží hrát na dvě strany, aby získaly krátkodobý politický zisk, dlouhodobě oslabují důvěru uvnitř Unie. Evropská spolupráce stojí na tom, že se rozhodnutí, k nimž se dojde po těžkých jednáních, nerozbíjejí zevnitř. Smer takovou důvěru podkopává.

Co by měla udělat Evropa

Odpověď není jednoduchá, ale směr je jasný. Za prvé, je třeba dál pracovat na právně odolných mechanismech, které umožní využít zmrazená aktiva nebo alespoň jejich výnosy, a to takovým způsobem, aby nebyl závislý na vůli jediného člena. Za druhé, je třeba otevřeně pojmenovat, že blokování takových kroků není neutrální postoj, ale politická volba, za kterou nese odpovědnost konkrétní vláda. Za třetí, evropské země, včetně Česka, by měly vést se Slovenskem věcný dialog a vysvětlit jeho občanům, komu ve skutečnosti slouží argumenty Smeru.

Robert Fico rád tvrdí, že zastupuje zdravý rozum. Zdravý rozum však velí, že agresor má nést náklady za své činy. Dokud bude Bratislava tuto základní logiku obracet vzhůru nohama, zůstane v Evropě vnímána nikoli jako partner hledající řešení, ale jako politický zástupce zájmů, které s bezpečností a spravedlností nemají nic společného.

Peter Jelen