Dřív než zazní sirény: Polsko píše zákon pro dobu, kdy ještě není válka

Varšava připravuje takzvaný předválečný zákon. Cílem je, aby stát věděl, kdo co smí a musí udělat v situaci, kdy se Rusko chová agresivně, ale formálně ještě nikdo nevyhlásil válečný stav.

Šedá zóna mezi mírem a válkou

Válka na Ukrajině ukázala jednu nepříjemnou věc: moderní konflikt nezačíná hlukem tanků na hranici. Začíná dlouho předtím, často nenápadně – podpalem skladu, přerušeným kabelem, kybernetickým útokem na nemocnici nebo dronem, který „omylem“ přeletí hranici. Přesně v této šedé zóně mezi mírem a válkou se dnes pohybují bezpečnostní složky východního křídla NATO, a právě tam se podle polských úřadů ukazuje největší slabina: právní.

Polsko proto připravuje návrh takzvaného předválečného zákona. Nejde o vyhlášení válečného stavu ani o jeho předčasnou náhražku. Jde o soubor pravidel, který má platit dříve, než se k nejtvrdším nástrojům vůbec sáhne. Stát si má předem ujasnit, kdo rozhoduje, kdo velí, kdo informuje veřejnost a jak rychle se mohou jednotlivé složky spojit.

Proč nestačí jen silná armáda

Polská armáda patří mezi největší a nejrychleji se modernizující v Evropě. Přesto Varšava vychází z poučení, které z Ukrajiny čerpají i další státy: vojenská síla sama o sobě neřeší problém, pokud se v kritické chvíli zadrhne řetěz rozhodování. Pokud se úředníci, policie, kontrarozvědka a vojáci při první diverzi přou o to, kdo je příslušný, nepřítel získává čas. A čas je v takové situaci nejcennější měna.

Návrh proto počítá s tím, že pravomoci se vymezí předem. Armáda, tajné služby a civilní orgány mají mít jasně dané role i postupy, a to ještě před vyhlášením stavu, který by otevřel cestu k mimořádným opatřením. Smyslem je zkrátit dobu od zjištění hrozby po provedení obranného rozhodnutí.

Vzdušný prostor a diverze: dva nejpravděpodobnější scénáře

Polští plánovači se opírají o scénáře, které považují za nejpravděpodobnější. Na prvním místě stojí narušování vzdušného prostoru. Připomeňme, že na podzim 2025 přeletěly nad polským územím ruské drony a Polsko aktivovalo konzultace podle článku 4 Severoatlantické smlouvy. Taková událost odhalila, že rozhodnutí o sestřelení, informování spojenců i komunikace s veřejností musejí proběhnout během minut, nikoli dnů.

Druhým scénářem jsou diverze a hybridní operace: sabotáže na infrastruktuře, kybernetické útoky, dezinformační kampaně i činnost agentů, kteří jednají na objednávku ruských služeb. Právě tady se nejlépe ukazuje potřeba společného postupu armády, kontrarozvědky, policie a krajských i místních úřadů. Hybridní útok totiž není záležitostí jediného resortu.

Co dává smysl a kde je opatrnost na místě

Z pohledu bezpečnosti je logika návrhu těžko zpochybnitelná: pravidla se píší v klidu, nikoli pod palbou. Jak ukazuje zkušenost řady států, improvizace v krizi bývá drahá. Zároveň je ale legitimní, že se k takovému zákonu vedou debaty o kontrole. Širší pravomoci pro armádu a služby musejí být doprovázeny parlamentním dohledem, soudní přezkoumatelností a jasně vymezeným trváním. Demokratický stát, který se brání, se nemá přestat chovat jako demokratický stát.

Je také třeba říci, že jde o návrh. Konkrétní znění se v legislativním procesu může měnit a odborníci i opozice budou o jednotlivých ustanoveních diskutovat. Za podstatné však lze považovat samotný signál: Polsko bere vážně, že ruská hrozba není dočasná, ale dlouhodobá.

Co si z toho odnést v Česku

Česká republika má s ruskými službami vlastní zkušenost. Výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014, za nimiž stály podle českých zjištění jednotky ruské vojenské rozvědky GRU, ukázaly, že sabotáž na území NATO není teoretickou možností. Kdo se ptá, jestli se nás polská diskuse týká, měl by se ptát spíše, zda máme připravená vlastní pravidla pro dobu „před válkou“.

Otázky jsou přitom velmi praktické. Kdo u nás rozhodne při narušení vzdušného prostoru? Jak rychle se sdílejí informace mezi armádou, Bezpečnostní informační službou a krajskými úřady? A kdo veřejnosti vysvětlí, co se děje, dřív než se rozšíří dezinformace? Polský příklad nenabízí hotovou odpověď, ale nutí tyto otázky položit nahlas.

Polsko se na druhé straně hranice Visly nebo Odry pokouší udělat to, co se v bezpečnosti vyplácí nejvíc: připravit se na nejhorší tak, aby k nejhoršímu nedošlo. Odstrašení totiž nezačíná tanky. Začíná tím, že protivník vidí, že stát ví, co bude dělat.

Autor: Franz Hoffman