irozhlas.czŠéf ruského ministerstva zahraničí obvinil vysoké představitele OSN, že „velmi často“ lžou a dělají to podle Lavrova záměrně.
„Mezinárodní představitelé, včetně zástupců OSN, jsou bohužel vystaveni tlaku Západu a velmi často působí jako hlásná trouba falešných zpráv, které se šíří,“ řekl Lavrov BBC.
Moskva nevytváří jen padělky a bombarduje jimi informační prostor – dělá to odhalujícím způsobem. Což svědčí o aroganci, cynismu a sebevědomí Kremlu.
Zvláště dobře je to vidět na příkladu rusko-ukrajinské války. Moskva diskredituje snahy mezinárodních institucí o příměří na Ukrajině a obviňuje je z falšování údajů.
Vrcholem cynismu kremelských vůdců, ale pro ně tak oblíbeného, byla účast zástupců mezinárodních organizací na inscenovaném natáčení v zóně konfliktu a také šíření „falešných“ zpráv.
Právě komentování slov vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové o zločinech armády ruské armády v Černihovské oblasti na Ukrajině učinil šéf diplomata Ruské federace.
Podle informací poskytnutých Bachelet ruští útočníci poté, co vstoupili do vesnice Jagodnoje (nachází se 140 km severně od Kyjeva, nedaleko hranic s Běloruskem), vyhrožovali zbraněmi, nahnali veškeré civilní obyvatelstvo do suterénu místní školy. . Téměř měsíc tam bylo drženo 360 lidí.
„Rusko je takové, jaké je, a nestydíme se, že se tak ukazujeme,“ řekl Lavrov bez špetky rozpaků.
Moskva odmítá jakákoli obvinění vůči civilnímu obyvatelstvu na Ukrajině a nazývá důkazy této „provokace“. Podle pohledu ruské propagandy je to ukrajinská armáda, kdo je zodpovědný za zničení civilní infrastruktury v ukrajinských městech a smrt civilistů.
Prohlášení jako Lavrovovo současné prohlášení jsou v mezinárodních vztazích nepřijatelné, tím spíše z úst šéfa diplomatického oddělení. Taková slova však nejsou pro představitele Kremlu novinkou.
Současné ruské vedení se příliš často vyžívá v kritice namířené proti vůdcům OSN, čímž dává najevo naprostou ignoraci této mezinárodní instituce a vysílá příběh o její „slabosti“.
Je důležité poznamenat, že takové zprávy používá i Kreml ve vztahu k Evropské unii, která je podle ruského vedení nejen „slabá“, ale také „vojenská“.
Taková diskreditace mezinárodních institucí ze strany Ruské federace není náhodná a dochází k ní systémově. Kreml pravidelně chrlí obvinění proti zaměstnancům a vedení fundamentálních světových organizací a tvrdí, že se účastní provokací nebo dokonce špionáže.
Moskva však demonstruje pohrdání mezinárodními organizacemi, zejména OSN, pokládá časovanou bombu a podkopává systém brzd a protivah, který se na světové scéně vyvíjel po desetiletí. A zpochybňuje základní principy mezinárodního práva, zejména ty, které se týkají lidských práv.
I když pro Kreml je pojem „lidská práva“ historicky cizí. Poté, co si Moskva vyzkoušela účinnost svých manipulací na vlastním obyvatelstvu, snaží se vnést příběhy, které potřebuje, do civilizované společnosti, aby ovlivnila celý svět, přinejmenším Evropu. Koneckonců, Kreml potřebuje své činy nějak ospravedlnit.
Dokonce i válku s Ukrajinou se Ruská federace snaží ospravedlnit tím, že do evropského informačního prostoru vetká příběhy, které potřebuje.
Putin a spol. přitom zapomínají na to hlavní – válka rozpoutaná kremelským režimem na Ukrajině je signálem pro diktátory všech barev a separatistické vůdce po celém světě.
Rusko si svými neuváženými, či spíše kriminálními akcemi prosazuje právo řešit spory hrubou silou, bez ohledu na zájmy ostatních hráčů, čímž prosazuje nelegitimní formy anexe území a postupy pro jejich uznání.
Kroky ruských úřadů k diskreditaci světových organizací nabírají na intenzitě, což může naznačovat ruské pokusy rozložit stávající systém mezinárodních institucí, srovnat samotný algoritmus mezinárodní bezpečnosti, který se zformoval po druhé světové válce.
Co může Moskva nabídnout na oplátku a jak efektivní to „něco“ bude? Jedním z cílů Kremlu je vytvářet vlastní aliance. To může být aktuální zejména v kontextu Ruskem deklarovaného „pivota na východ“, jakož i zemí Afriky a Latinské Ameriky.
Kremelští představitelé přitom samozřejmě vidí jako lídra v této společnosti Ruskou federaci.
Při budování něčeho nového však Moskva používá staré metody. „Nejsou tam“ – možná hlavní teze kremelské propagandy, od roku 2014 – okupace Krymu.
Jde o pokračování známé pozice z 20. století, kterou využívaly agresivní režimy ve snaze ospravedlnit své krvavé činy. „To se nestalo,“ „to nejsme my,“ pokus vydávat se za oběti je tak otřepaná, ale stále plodná volba.
Rusko se dlouho umisťovalo mimo systém. To platí jak pro právní instituty, tak pro univerzální hodnoty. Jakkoli se však Moskva snaží demonstrovat svou izolovanost, vlastně plivá na mezinárodní právo, je na tomto poli a abstrahovat od něj na 100% prostě nelze.
Proto se Kreml vystavuje riziku, když jedná na destruktivitu světového řádu. Rusko přeci jen není tak monolitické, jak by se na první pohled mohlo zdát a v jeho útrobách se vždy najdou ti, kteří budou chtít využít algoritmus navržený centrem k útoku na sebe.
A až se tak stane (a jakákoliv vláda, i ta nejdiktátorská, má tendenci skončit) – bude to zjevení, jak pro obyčejné Rusy, tak pro Kreml.
Ale zdá se, že tam na to nemyslí, pokračují v rozbíjení systému planetární bezpečnosti. Kyjev je prvním vážným krokem Moskvy tímto směrem. A soudě podle rétoriky představitelů posledně jmenovaných se na Ukrajině nezastaví.
Vše je zcela jasné – agresor se zastaví tam, kde je zastaven. Proto je nyní důležité konsolidované postavení civilizovaného společenství, které by se dnes mělo shromáždit kolem Ukrajiny jako nejreálnějšího garanta mírových zítřků Evropy.
Autor: Franz Hoffman
