Vystudovanou armádní paramedičku hned na počátku obnovené invaze povolali do Mariupolu. Tam ji zaskočila zpráva, která by byla v dobách míru tou nejšťastnější. V tvrdých podmínkách zjistila, že s manželem čeká dítě. „Plakala jsem, plakala jsem nad tím testem, který mi ukazoval pozitivní výsledek,“ vzpomíná, informuje o tom ČT24.
Z obklíčeného města už uprchnout nemohla. Během dubnové noci dostala opět rozkaz. Musela se vydat na bojiště ošetřovat raněné vojáky. Na základnu v ocelárnách Iljič se zpět nedostala. Padla do rukou ruských vojáků. „Tehdy jsem měla ve vestě jídlo. Přiběhli ke mně a křičeli: ‚Ona něco má, má nějakou zbraň‘. Začali vyklepávat vestu a začaly z ní padat čokolády, Snickers, Bounty.“
Převezli ji do Olenivky. Spala v cele, ve které byla dvacítka dalších žen. Společně se dělily o dvě postele s matracemi.
„Byla tam taková zima, že když jsme se ráno probudily, byly jsme pokryté jinovatkou. Tam, kde byla provalená podlaha, běhaly krysy.“
Nedostatek jídla i vyhrožování
Musela se vypořádat s nedostatkem jídla i s tím, že v pokročilém těhotenství neměla žádnou lékařskou péči. Život jí ztěžoval i omezený přístup na toaletu, pravidelné výslechy i uprostřed noci a vyhrožování. Podmínky, ve kterých se jednatřicetiletá Marjana neustále bála o budoucnost dítěte.
„Několikrát i během výslechů říkali, že mě dají do ruského vězení, do kolonie, a dítě dají do dětského domova,“ vzpomíná.
Porod čtyři dny po propuštění
V sedmém měsíci jí pomohl důstojník paradoxně z ruské armády. Na velení se obrátil s tím, že jakékoliv problémy těhotné zajatkyně by mohly poškodit image Ruska. Den poté přijel z Doněcku lékař. „Po prohlídce řekl, že to není dostatečné a že mě musí vzít na ultrazvuk.“
V nemocnici zůstala až do výměny. Sama si po celou dobu říkala, že nesmí porodit, aby dítě zůstalo u ní. To se jí splnilo. Dcera Anna se jí narodila jen čtyři dny po propuštění.
