Raketový útok na vesnici Groza byl jedním z nejkrvavějších během ruské invaze. Vesnice, která přežila sedmiměsíční okupaci, se otřásla rozsahem zármutku, který postihl téměř každou rodinu. Každý čtvrtý obyvatel Grozy byl zabit, když ruský Iskander zasáhl kavárnu, kde se shromáždili lidé po pohřbu Andrije Kozyra, který zemřel v prvních měsících války. Jak se Groza z této zkušenosti vzpamatuje? Čtěte a sledujte v novém speciálním projektu Dekódování Ukrajiny, piše Ukrinform.
Na čerstvě vykopanou zem na hřbitově v Hroze dopadají silné kapky deště a stírají ručně psané podpisy na kartonových cedulích: „Rodina Pantělejevova, 4 osoby“, „Okupovaný, Muchovaty, 3 osoby“, „Grib, Kozyr, Čedogajev, 7 osob“ nebo prostě „Okupovaný“. První pohřeb obětí ruského raketového úderu byl naplánován na sobotu 8. října v 15:00, ale v charkovské márnici došlo ke zpoždění a příbuzní a přátelé manželů Taťány a Nikolaje Androsovičových čekají, až těla přiveze pohřební vůz.
Na hřbitově bylo vykopáno nejméně 23 nových hrobů, a zatímco čekáme, slyšíme, jak lopata naráží na kořeny, dělníci pokračují v práci a připravují půdu pro nové hroby.
Při útoku ruského Iskanderu na místní kavárnu, kde se na smuteční hostině Andrije Kozyra sešlo více než 60 lidí, 5. října zahynulo 59 lidí. Stávka byla tak silná, že nebylo možné identifikovat všechna těla najednou. (Tato práce byla dokončena až 12. října. Jednu z obětí, 60letého muže, identifikovali soudní znalci z 20 částí těla. – Pozn. red.)
Je tu velmi pošmourno a vlhkost mrazí až do morku kostí i ty, kteří jsou zvyklí pracovat venku. Kromě čerstvých květin je jediným světlým bodem v šedi, která na vesnici večer padá, ukrajinská vlajka vlající na čerstvém hrobě Andrije Kozyra.
Jedním z mužů na hřbitově je bratr Mykoly Androsovyče Petro, který je zde se svou ženou Haliou. Halia říká, že na otcův pohřeb přijely i její děti: dcera Kateryna ze Slovenska a syn Dmytro z Kyjeva. Halia a Petro ten den nešli do kavárny na smuteční hostinu, protože rodina se věnovala domácím pracím, a když uslyšeli strašlivý výbuch, vyběhli z domu.
Kolem páté hodiny přijíždí bílý pohřební mikrobus a otevřenými dveřmi jsou vidět dvě rakve v tmavě zelených závěsech. Muži připravují místo pro pohřební obřad. Dcera Kateryna drží v rukou velké hrsti rudých růží a karafiátů: „Ráno jsem mluvila s matkou, říkala, že přijedu, zjistím všechny novinky a zavolám ti, abych ti to řekla… Vidíš, nezavolala mi zpátky…“
Začíná pohřební obřad a matka Tetiana asistuje místnímu knězi ze Ševčenkova – Hroha nemá vlastní kostel ani školu. Zničená kavárna a nedaleký obchod byly téměř jediným místem, kolem kterého se život ve vesnici točil. Teď si budou muset pro všechno „jezdit do okresu“, tedy do sousedního Ševčenkova.
V půl sedmé se všichni rozcházejí. Žádná smuteční hostina se nekoná, protože lidé se teď bojí shromažďovat ve skupinách a není na to vhodná doba. Jdeme do domu Halyny a Petra. Bydlí se svým dospělým synem Mykolou v části vesnice za přehradou. Zatímco se jeho žena věnuje kuchyni, Petro si zapaluje cigaretu a vypráví nám podrobnosti toho dne: „Halia taky říkala, že pojedeme… Nejeli jsme a díky Bohu.“
Rodinu skutečně zachránila kráva. V době, kdy bylo naplánováno setkání v kavárně, právě přivedli krávu domů, museli ji podojit a odvést na zahradu, a právě tehdy došlo k útoku. Při práci na společném statku jeden z chlapů Petrovi řekl, že by měli krávě postavit pomník za to, že je zachránila.
Petro neví, jak bude Viktor, kterému zemřela žena, nyní žít. Jdeme s Haliou k sousedovi přes silnici. Viktorovi zemřela žena Zoja a on neví, jak dojí. Halia zručně podojí dvě krávy a od každé sebere půl vědra mléka. Viktor říká, že dobytek neprodá, protože „musím žít, tohle je můj kus chleba“, a mávne rukou směrem ke krávě.
Vracíme se domů – rodina nám nabídla nocleh, abychom nemuseli za tmy do města. K večeři máme drcené brambory, kachnu a jejich vlastní špenát – vše z jejich farmy. Kupují pouze chléb a cukr, se zbytkem pomáhají dobrovolníci. Do vesnice začali jezdit před rokem – 7. září 2022 byla Groza osvobozena od ruské okupace.
Při večeři vzpomínáme na Mykolu, Taťánu a všechny, kteří přišli o život při útoku na kavárnu. Galia vyjmenovává rodiny, které nyní truchlí nad svými ztrátami, včetně rodiny Kozyrovových, kde čtyři děti přišly o rodiče. Venku je černočerná tma, pouliční osvětlení už nesvítí a na ulicích není jediný člověk, jen déšť nepřestává padat. Z kuchyně se přesuneme do obývacího pokoje, Halia zapne televizi a všichni sledují záběry z dnešního pohřbu. Poznávají své příbuzné a znovu a znovu probírají události toho dne.
Ráno jdeme do stejné kavárny v centru vesnice. Je to vlastně jedna budova, jejíž polovina slouží jako obchod a druhá jako kavárna. Naproti je dětské hřiště – právě tam byla vynesena těla, která byla nalezena pod sutinami. Nyní je tam pietní místo, kam lidé nosí svíčky a květiny.
Budova je zcela zničená, zbylo z ní jen několik zdí. Místo, kde hosté seděli u stolu, je označeno kráterem po raketě. Když záchranáři a vyšetřovatelé pracovali, prohrabávali se sutinami, aby našli zbytky těl – nyní je vše, co z budov zbylo, navršeno na velké hromadě poblíž. U plotu leží dvě rozbitá jízdní kola, která pravděpodobně nemá kdo vyzvednout.
Vcházíme do dvora naproti přes ulici, kde bydlí Vasyl a Liuba. Ljuba nás zve do domu. Je vidět, že se chce podělit o svou bolest. Vypráví nám o hrůze, kterou viděla v den útoku, o částech lidských těl, které byly vytaženy z trosek, o tom, kolik lidí zemřelo, a o rodině Andrije Kozyra, kterou téměř celou zabila raketa.
Ptáme se, kdo mohl Rusům poskytnout informace o místě a čase konání vzpomínkové akce. Vždyť udeřili přesně v době, kdy lidé do kavárny vstoupili. Někteří z nich dokonce ještě stáli na prahu a nyní jsou se zraněními v charkovských nemocnicích. Liuba říká, že ve vesnici byli kolaboranti, kteří během okupace pomáhali okupační správě. Někteří dokonce odešli pracovat pro policii. Ví to jistě, protože její vlastní syn, voják ATO, byl držen v zajetí. Říká, že teď už téměř nevychází ven, aby se vyhnula setkání s „čekateli“, kteří čekali na Rusy. Dodává k tomu trpce: „Teď už možná čekat nebudou, kdo ví…“
S těžkým srdcem se vydáváme do domu manželů Kozyrových – tři nezletilé děti zůstaly bez rodičů: Nastja, 10 let, Dima, 15 let, a Daria, 17 let. Vítá nás jejich babička Ljubov a brzy se vrací domů i jejich dědeček Valerij. Ljuba nám ukazuje fotky a videa své dcery Oličky, jak jí říkal její manžel a všichni ve vesnici, fotky svých vnoučat, video, na kterém nejmladší Nasťa peče palačinky, zatímco ji učí její matka Olja.
Ljubě se těžko mluví, často pláče, vzpomíná na své děti, dohazovače, přátele, kteří toho dne zemřeli. Manžel ji nepustil do kavárny, aby mohla vzpomínat na děti, jaké byly – krásné a šťastné. Pak sedl na kolo, jel tam, za dvacet minut se vrátil a řekl: „Ljubo, naše děti tady nejsou, viděl jsem je.“ Ljuba řekla: „Děti se drží, ale nejmladší Nastěnka je přes den v pohodě, ale večer se ptá po tatínkovi a mamince.“
* * *
V důsledku raketového úderu na vesnici Groza v Kupjanské oblasti zůstalo 6 dětí sirotky. O své rodiče přišly tyto děti: dva malí synové Maxima a Aliny Sirokurových; nejstarší syn Olgy Paščenko; tři děti Olgy a Anatolije Pantělejevových.
Při útoku na kavárnu zahynulo 59 lidí. Před válkou žilo ve vesnici přibližně 350 obyvatel.
Podle SBU jsou z odpálení ruské rakety na kavárnu podezřelí dva místní obyvatelé, 30letý Volodymyr Mamon a jeho mladší bratr, 23letý Dmytro Mamon. Během okupace vesnice odešli pracovat pro Rusy a poté uprchli do Ruska. Podle SBU začali bratři počátkem října shromažďovat informace o přípravě pohřbu Andrije Kozyra a poté, co zjistili přesnou adresu a čas pohřbu, předali tyto informace Rusům.
