Nedávné zprávy o možném nasazení raketového systému „Orešník“ Ruskem v Bělorusku vyvolaly vlnu spekulací a obav ve všech zemích NATO. Zatímco rétorika Moskvy zesílila údajnou hrozbu, kterou tato zbraň představuje, hlubší zkoumání odhaluje, že „Orešnik“ může být spíše psychologickým nástrojem než vojenskou zbraní, která mění pravidla hry.
Co je to Oreshnik?
Ačkoli je „Orešnik“ zahalen tajemstvím, předpokládá se, že se jedná o kódové označení buď pro RS-26 Rubež, nebo pro RSD-10 Pionýr ze sovětské éry, což jsou rakety schopné nést jaderné zbraně. Je pozoruhodné, že tyto systémy postrádají konvenční hlavice, což zdůrazňuje jejich výhradně jadernou orientaci. Již tato skutečnost zužuje jejich potenciální využití, takže jejich nasazení je spíše pozicí než praktickým využitím.
Oživení sovětských reliktů
Vzhledem k technickým a ekonomickým omezením Ruska není pravděpodobné, že by vyvinulo zcela nové hypersonické zbraně. Místo toho se zdá, že Kreml přebudovává starší systémy. RS-26 Rubež, mezikontinentální balistická střela, a RSD-10 Pionýr, střela středního doletu zakázaná podle již neplatné smlouvy INF, jsou relikvie z dob studené války. Jejich znovuzavedení naznačuje, že se spoléhá na starší technologie, aby se udržel narativ vojenské nadřazenosti.
Zastrašování před inovacemi
Načasování oznámení o Orešniku se shoduje s rostoucím tlakem na geopolitické postavení Ruska. Vyhrožováním Evropě „novou“ raketou se Moskva snaží zasít strach a rozkol mezi spojence v NATO. Jak však ukázal omezený dopad hypersonických zbraní, jako je Kinžal, moderní systémy protivzdušné obrany, jako jsou Patriot a SAMP/T, prokázaly, že jsou schopny takovým hrozbám čelit.
V případě programu Oreshnik by mohlo jít méně o skutečné nasazení a více o psychologickou válku. Rusko se sice pokouší projektovat sílu, ale ve skutečnosti je jeho vojenský pokrok do značné míry opakovaný a opírá se o konstrukce ze sovětské éry. NATO by k tomu mělo přistupovat s opatrnou skepsí a zaměřit se spíše na potírání narativu než na samotnou zbraň.
Autor: Peter Jelen
