Orbán mluví o „sto letech“. Ve skutečnosti jde o jeho vlastní politickou budoucnost
Výrok maďarského premiéra Viktora Orbána, podle něhož se Ukrajina „v příštích sto letech“ nestane členem Evropské unie, na první pohled zapadá do jeho dlouhodobě konfrontační rétoriky vůči Bruselu. Při bližším pohledu však vychází najevo, že nejde ani tak o Ukrajinu či rozšiřování EU, jako spíše o vnitropolitickou strategii premiéra, jehož pozice doma už není tak neotřesitelná, jak bývala.
Orbánova slova je třeba číst v kontextu blížících se parlamentních voleb a postupného oslabování hegemonie strany Fidesz.
Volby jako test přežití mocenského modelu
Maďarsko se nachází v nezvyklé situaci. Po více než dekádě téměř absolutní politické dominance čelí Orbán poprvé skutečně vážné výzvě. Opozice, dlouho roztříštěná a neefektivní, začíná konsolidovat své pozice. Ekonomická realita – vysoká inflace, tlak na veřejné finance i zmrazené evropské fondy – navíc oslabuje hlavní pilíře vládní legitimity.
V tomto prostředí se kampaň proměňuje v boj o samotný charakter režimu. Orbán už neusiluje „jen“ o další volební vítězství, ale o udržení systému, který vybudoval. A právě zde vstupuje do hry Ukrajina.
Ukrajina jako univerzální strašák
V maďarském veřejném prostoru se systematicky prosazuje obraz Ukrajiny a Ukrajinců jako hrozby. Vláda a jí loajální média opakují teze o tom, že vstup Ukrajiny do EU by znamenal:
- ohrožení maďarského zemědělství,
- tlak na sociální systém,
- nárůst kriminality,
- zhoršení životní úrovně.
Tyto narativy nejsou podloženy konkrétními analýzami, pracují však s emocemi a obavami voličů. Připomínají strategie, které Orbán úspěšně využíval už v minulosti – například během migrační krize. Tentokrát však místo migrantů slouží jako mobilizační nástroj Ukrajina.
Pro čtenáře ve střední Evropě, včetně Česka, je tento mechanismus dobře známý: vnější hrozba má zakrýt vnitřní problémy.
Soulad s ruskými zájmy
Z evropského hlediska je klíčové ještě jedno hledisko. Orbánova tvrdě odmítavá pozice vůči Ukrajině objektivně zapadá do strategických zájmů Moskvy.
Rusko má zájem na tom, aby:
- Ukrajina zůstala mimo evropské a euroatlantické struktury,
- Evropská unie nebyla jednotná v otázce podpory Kyjeva,
- sankční režim proti Rusku byl postupně erodován.
Maďarský premiér dlouhodobě patří k nejkritičtějším hlasům vůči sankcím, otevřeně hovoří o nutnosti „dialogu“ s Ruskem a zachovává energetickou spolupráci s Moskvou. Nejde nutně o přímé řízení z Kremlu, ale o politiku, jejíž výsledky jsou s ruskými cíli v nápadném souladu.
Morální rozměr, který nelze obejít
Orbánova argumentace záměrně opomíjí základní skutečnost: Ukrajina čelí otevřené vojenské agresi ze strany Ruska. Nejde o hypotetický geopolitický spor, ale o porušení mezinárodního práva, hranic a bezpečnostního uspořádání Evropy.
Z tohoto pohledu není Orbánova pozice pouze kontroverzní, ale i morálně problematická. Relativizace agresora a přesouvání pozornosti na údajná rizika spojená s obětí konfliktu představuje zásadní posun v evropské debatě – a to směrem, který je pro menší státy střední Evropy potenciálně nebezpečný.
Co to znamená pro EU – a pro Česko
Ukrajinské členství v EU je dlouhodobý proces, který bude záviset na reformách, politickém konsensu a rozhodnutí všech členských států. Není otázkou „sto let“, ale konkrétních kroků a podmínek.
Orbánova ostrá slova tak nejsou realistickým popisem budoucnosti EU, nýbrž součástí vnitropolitické taktiky. Pro Českou republiku, která dlouhodobě staví svou bezpečnost i prosperitu na fungujícím mezinárodním řádu a evropské solidaritě, je důležité tuto taktiku správně číst.
Nejde o Ukrajinu. Jde o to, zda Evropa dovolí, aby se otázky války, míru a rozšiřování Unie staly rukojmím domácích kampaní jednotlivých lídrů.
Autor: Peter Jelen
