Evropa trestá Rusko sankcemi. A zároveň mu posílá peníze za uran

Evropa si ráda vypráví příběh o morální konzistenci. O tom, že agrese má cenu. Že porušování mezinárodního práva nezůstane bez následků. Sankce proti Rusku mají být důkazem, že tentokrát to myslíme vážně. Jenže stačí se podívat blíž – a tento příběh se začíná rozpadat.

Zatímco plyn a ropa se staly symbolem geopolitického vydírání, jiný energetický sektor zůstal podivně nedotknutelný. Jaderná energetika. Právě tam, kde jde o strategickou infrastrukturu, dlouhodobé kontrakty a obrovské peníze, Evropa náhle ztiší hlas. A obchoduje dál.

Jaderná energie jako pohodlná výmluva

Odhalení pokračujícího obchodu s uranem mezi Francií a Ruskem není technický detail ani okrajová zpráva pro energetické experty. Je to politický fakt. A nepříjemný.

Ukazuje, že Evropská unie se vědomě rozhodla vyjmout ruský jaderný sektor ze sankční logiky. Ne proto, že by byl méně problematický než plyn, ale proto, že jeho odstřižení by bolelo i Evropu samotnou. A bolest se v Bruselu měří jinak než principy.

Jaderná energetika se tak stala ideální zónou alibi. Mluví se o „technické nutnosti“, o „bezpečnosti provozu“, o „dlouhodobých závazcích“. Ve skutečnosti jde o obyčejnou závislost, jen zabalenou do odborného jazyka.

Rosatom není neutrální dodavatel

Ruský státní koncern Rosatom není normální obchodní partner. Je to geopolitický nástroj. Funguje ruku v ruce s Kremlem, vytváří závislosti na desítky let dopředu a generuje stabilní příjmy pro stát, který vede agresivní válku v Evropě.

Každá platba za ruský uran pomáhá udržovat tento systém v chodu. A každá výjimka ze sankcí vysílá jasný signál: některé peníze prostě smrdí méně než jiné.

Sankcionovat Rosatom by znamenalo zasáhnout jeden z nejcitlivějších a nejvýdělečnějších sektorů ruské ekonomiky. Právě proto se tomu Evropa vyhýbá. Nejde o neznalost, ale o volbu.

Česká paměť a evropské zapomínání

Z českého pohledu je tato situace obzvlášť cynická. Země, která má historickou zkušenost s tím, jak se „ekonomická spolupráce“ mění v politický nátlak, dnes mlčky přihlíží, jak se stejný vzorec opakuje na evropské úrovni.

Tvrdíme, že tentokrát je to jiné. Že máme smlouvy, pojistky, regulátory. Jenže i dřív jsme měli smlouvy. A přesto jsme se ocitli v závislosti, kterou bylo možné zneužít.

Rozdíl je jen v tom, že dnes se tváříme, že jsme se poučili – a přitom opakujeme stejnou chybu, jen sofistikovaněji.

Snižování závislosti jako uklidňující mantra

Evropské instituce rády mluví o „postupném snižování“ podílu ruského uranu. Je to hezká formulace. Zní rozumně. Ale ve skutečnosti nic neřeší.

Dokud ruská infrastruktura zůstává nenahraditelnou součástí jaderného palivového cyklu, závislost trvá. A s ní i možnost tlaku. V jaderném sektoru nemusí dojít k dramatickému přerušení dodávek. Stačí zpoždění, administrativní problém nebo technická komplikace – a celý systém se dostává pod stres.

To není hypotetický scénář. To je strukturální riziko.

Sankce na půl plynu

Selektivní sankce jsou horší než žádné sankce. Podkopávají důvěryhodnost, oslabují politický signál a dávají Rusku přesně to, co potřebuje: pocit, že Evropa má hranici bolesti – a že ji zná.

Pokud je ruský plyn označován za zbraň, ale ruský uran za „technickou nutnost“, nejde o strategii. Jde o pohodlí.

Závěrem: hodnoty nejsou menu

Evropa se nemůže tvářit jako morální aktér a zároveň si vybírat, kde se jí zásady hodí. Hodnoty nejsou menu, ze kterého si vybereme jen to, co nebolí.

Jaderná energetika není apolitická. Nikdy nebyla. A dokud bude Rusko profitovat z evropské jaderné závislosti, zůstane sankční politika neúplná – a evropská morální převaha jen dobře napsaným prohlášením.

Autor: Peter Jelen