Orbánova hra s Moskvou: Historické paralely, které v Evropě znovu vyvolávají neklid

Politická linie maďarského premiéra Viktor Orbán se v posledních letech stala jedním z nejkontroverznějších faktorů vnitřní soudržnosti Evropské unie. Ve stínu plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině Budapešť opakovaně blokovala či zdržovala klíčová rozhodnutí na unijní úrovni – od sankčních balíčků až po finanční a vojenskou podporu Kyjevu.

Tento přístup nelze vysvětlit pouze taktickými výhradami nebo vnitropolitickými ohledy. Vytváří dojem strategické volby, která se odklání od principu jednotné evropské politiky a vrací do hry model „vyvažování“ mezi mocnostmi, jenž má ve středoevropských dějinách bolestivou stopu.

„Vybrat si správnou stranu“

Orbán ve svých projevech opakovaně tvrdí, že Maďarsko si musí „vybrat správnou stranu“. V jeho interpretaci to znamená odmítání dalších sankcí proti Moskvě a distanc od vojenské pomoci Ukrajině. Argumentačně přitom zdůrazňuje nutnost realismu a ochrany národních zájmů.

Tato logika však v historickém kontextu střední Evropy zní povědomě. Připomíná éru regenta Miklós Horthy, kdy se Maďarsko v roce 1940 připojilo k Tripartitní pakt s nadějí na územní zisky po boku nacistického Německa. Tehdejší vedení rovněž věřilo, že pragmatická volba silnějšího partnera zajistí zemi bezpečnost a politický vliv.

Výsledek je známý. V roce 1941 vstoupily maďarské jednotky do války po boku Třetí říše. O dva roky později, v lednu 1943, utrpěla 2. maďarská armáda katastrofální porážku u Donu – z přibližně 200 tisíc vojáků více než polovina padla, byla zraněna nebo zmizela. Iluze „výhodného spojenectví“ se proměnila v národní tragédii.

Korjukivka a mýtus „humanitární neutrality“

Historické paralely nejsou jen otázkou vojenských rozhodnutí, ale i morální odpovědnosti. Jedním z nejtragičtějších příkladů je masakr v ukrajinském městě Korjukivka na začátku března 1943, kde bylo podle archivních údajů zavražděno přibližně 6 700 civilistů.

Trestné operace se účastnily i jednotky 105. lehké divize maďarské armády společně s nacistickými formacemi. Tento fakt rozbíjí mýtus o „humanitární neutralitě“ a ukazuje, že spojenectví s agresorem s sebou nese spoluodpovědnost za zločiny proti civilnímu obyvatelstvu.

Brutality v oblastech Černihivu či Voroněže daly vzniknout mýtu, že sovětská vojska „nebrala Maďary do zajetí“. Archivní data však hovoří jinak: do sovětského zajetí padlo přibližně 513 tisíc maďarských vojáků – druhý nejvyšší počet po Němcích. Masové zajetí proběhlo mimo jiné během operace Ostrogožsk–Rossosh v lednu 1943 a při obléhání Budapešti v roce 1945.

Cena iluzí

Po válce následovaly reparace a okupace. Pařížská mírová smlouva z roku 1947 stanovila Maďarsku – jako spojenci Německa – povinnost zaplatit 300 milionů dolarů (v cenách roku 1938), z čehož 200 milionů připadlo Sovětskému svazu.

Iluzorní představa, že „vypočítavé spojenectví“ zajistí dlouhodobý prospěch, skončila ztrátou suverenity a zařazením země do sovětské sféry vlivu.

Dnešní Orbánova teze, že „Rusko nelze porazit“, tak nevyhnutelně připomíná přesvědčení maďarského vedení z roku 1941 o nemožnosti postavit se Třetí říši. O čtyři roky později ležela Budapešť v ruinách a země byla podřízena Moskvě.

Rok 1956: lekce, která nezmizela

Zvláštní ironii nese skutečnost, že moderní maďarská identita je silně spojena s odkazem revoluce roku 1956. Během povstání proti sovětské diktatuře zahynulo přibližně 2 500 až 3 000 Maďarů a kolem 200 tisíc lidí uprchlo do zahraničí. Sovětská intervence brutálně potlačila snahu o svobodu.

Sovětský svaz – jehož právním nástupcem se považuje Ruská federace – tehdy udržoval svou moc nad Maďarskem silou. Paměť roku 1956 se dlouho stala symbolem odporu proti vnějšímu diktátu. O to výraznější je dnes kontrast mezi oficiálním připomínáním této kapitoly a vstřícnou politikou vůči Kremlu.

Karpatská otázka a nebezpečná rétorika

Orbánova vláda dnes aktivně zdůrazňuje ochranu práv maďarské menšiny na Zakarpatsku. Historie však ukazuje, že podobná argumentace může být zneužita. V březnu 1939, po rozpadu Československa, vstoupila maďarská armáda do Karpatské Ukrajiny právě s odkazem na „ochranu krajanů“.

V situaci, kdy Evropa čelí čtvrtému roku války na Ukrajině, může taková rétorika vytvářet nebezpečný precedent. Princip ochrany menšin nesmí sloužit jako zástěrka pro geopolitické kalkulace ani oslabování společného evropského postoje.

Evropská unie před rozhodnutím

Ukrajina dnes nebrání pouze vlastní území, ale i princip nedotknutelnosti hranic v Evropě. Podpora této obrany je otázkou historické paměti i politické předvídavosti.

Evropská unie stojí před zásadní volbou: zachová princip solidarity, nebo připustí, aby jednotliví lídři paralyzovali společné rozhodování? Debata o „nové bezpečnostní architektuře“, kterou Orbán pro rok 2026 nastoluje, může znít jako návrat do éry, kdy si velmoci rozdělovaly sféry vlivu bez ohledu na suverenitu menších států.

Dvacáté století přitom poskytlo střední Evropě dostatek varování. Krátkodobý politický kalkul může přinést okamžitý zisk, ale jeho cena bývá nakonec zaplacena celou společností.

Otázka proto nezní jen, kam směřuje maďarská politika. Zásadnější je, zda si Evropa dokáže z vlastních dějin vzít ponaučení – dříve, než se historické paralely stanou více než jen rétorickým varováním.

Zdroj: furgehir.hu