Po měsíci a půl bojů ve sporném Náhorním Karabachu (a několika neúspěšných příměřích) zprostředkovalo Rusko dohodu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, jejíž podmínky budou pravděpodobně dodržovány.
Nyní, když je konflikt oficiálně znovu zmrazen, v současné situaci existují dva jasní vítězové. Jedná se o Rusko a Turecko, které v tomto regionu prokázaly svoji sílu, zatímco Evropská unie sledovala z ústraní, že je pro své sousedy čím dál více k ničemu.
Pokud EU nepřemyslí svoji strategii v regionu, bude pravděpodobně muset sledovat, jak tam ostatní přebírají iniciativu a kontrolu.
Dohoda zprostředkovaná Ruskem se nápadně podobá tomu, co Arménie, Ázerbajdžán a mezinárodní společenství obecně věřili, že by to byl rozumný kompromis v souladu s takzvanými madridskými principy před 10 lety.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že to není uzákoněno diplomaty nebo politiky, ale vojenskou silou.
Může se zdát, že Ázerbajdžán zvítězil a Arménie byla poražena, ale pro obě strany není situace tak jednoduchá.
Pro Baku to není ani tak vítězství, jako dohoda s ďáblem. Ázerbajdžán získal kontrolu nad sedmi regiony nacházejícími se kolem Náhorního Karabachu, dříve okupovanými Arménií, a bude schopen zachovat dobytá území v enklávě. Bude se však muset vyrovnat s omezeními v otázkách své budoucí zahraniční politiky a bezpečnostního systému.
Vzhledem k ruské vojenské přítomnosti na mezinárodně uznávaném území Ázerbájdžánu a přítomnosti ruských bezpečnostních úředníků, kteří poskytují Ázerbájdžánu přístup k jeho exclave, městu Nakhichevan, získává Moskva najednou mnohem větší páku při zajišťování bezpečnostní země.
Náhorní Karabach bude nyní vypadat spíše jako gruzínské separatistické republiky – Abcházie a Jižní Osetie. Tyto dvě separatistické republiky byly dlouho geopoliticky výhodnými konfliktními zónami, které Rusku umožňovaly zvyšovat nebo snižovat bezpečnostní napětí s cílem ovlivnit domácí politiku a bezpečnostní prostředí Gruzie.
Nyní se do tohoto klubu připojil Ázerbájdžán. Z krátkodobého hlediska to povede ke krátkodobé dohodě a idylce ve vztazích mezi Ázerbájdžánem a Ruskem, ale může se to stát zdrojem budoucí nestability a prohloubení rozporů ve vztazích mezi Moskvou a Baku.
Pokud jde o Arménii, ponechává si de facto kontrolu nad částí území Náhorního Karabachu a díky nasazení ruských mírových sil v tomto regionu se tato země v případě budoucích konfliktů stane méně zranitelnou.
Ale nakonec se Arménie ocitla v mnohem obtížnější situaci, protože její již tak velká závislost na Moskvě prudce vzrostla a regiony Náhorního Karabachu, které zůstaly pod arménskou kontrolou, bude nyní nemožné obhájit bez ruské pomoci. Jerevan se ocitl v situaci, kdy je možné, že jej Rusko bude ještě naléhavěji tlačit k bolestivým ústupkům v domácí nebo zahraniční politice.
Skutečnými vítězi v konfliktu, který vládl nad Náhorním Karabachem, jsou nakonec Turecko a Rusko. Moskva zpřísnila kontrolu nad Arménií a její domácí a zahraniční politikou. Kromě toho má nyní mnohem větší vliv na další události v Ázerbájdžánu ve vojenské a bezpečnostní sféře.
Turecko má také důvod oslavovat. Jeho spojenec Ázerbajdžán vrátil kontrolu nad sedmi regiony a částí území Náhorního Karabachu především díky podpoře Turecka. Turecká armáda a turecké drony získaly dobrou reklamu. Taková je pověst Turecka jako mocnosti, která (na rozdíl od Ruska) skutečně podporuje své spojence. A přes brutální vojenské „manévry“ Turecka zůstala schopnost Ankary a Moskvy udržovat dobré vztahy neotřesitelná.
To vše neveští nic pro zahraniční politiku EU a mezinárodní pověst.
Zahraniční politika v širším prostředí EU se stává stále více militarizovanou. Klíčovými hráči v regionu nejsou země EU, ale Turecko, Rusko a nyní Ázerbajdžán, kteří stále více považují neklidnou vojenskou akci za efektivní a spolehlivý způsob, jak dosáhnout úspěchu – od jižního Kavkazu po Sýrii a Libyi.
Pokud se EU bude i nadále téměř výlučně zaměřovat na diplomatické a ekonomické způsoby výkonu své moci v sousedních zemích, bude tento trend pokračovat.
EU nemá rychlé řešení problému své zbytečnosti. Pokud však nevysílá vojáky a nezasahuje do každého vojenského konfliktu, který vznikne na periferii EU, má další možnost dalšího postupu.
Evropská unie by měla začít rozvíjet partnerství s řadou zemí nacházejících se na východních a jižních křídlech ve vojenské oblasti, zpravodajských službách a kybernetické bezpečnosti. EU se musí stát silou schopnou uplatnit vliv nejen v politice a ekonomice, ale také v oblasti bezpečnosti. Teprve poté bude v průběhu času hlas EU slyšet více tam, kde to záleží nejvíce.
Autor: David Černý
