V noci 10. listopadu podepsali vůdci Ázerbájdžánu, Arménie a Ruské federace společný dokument o ukončení nepřátelských akcí v Náhorním Karabachu. Podle dohody Jerevan převádí do Baku část území Náhorního Karabachu, jakož i území, která zůstala pod jeho kontrolou od 90. let minulého století. Arménie stáhne své síly ze svých pozic a do regionu bude přiveden ruský „mírový kontingent“. Stranám je také zaručeno vytvoření dopravních koridorů: Arménie – do Karabachu v Ázerbájdžánu – z republiky do exclav Nakhichevanu.
Dokument byl podepsán. Oheň přestal. Je však příliš brzy hovořit o úplném vyřešení konfliktu v tomto regionu. Koneckonců, všechno není tak jednoduché.
Osud ázerbájdžánského a arménského národa je historicky úzce propojen na území Náhorního Karabachu. V průběhu staletí se jejich vztah vyvinul z dobrých sousedských na válečné.
Nová historie konfrontace sahá až do konce 80. let minulého století. Se začátkem perestrojky se v Sovětském svazu začala projevovat touha lidí po sebeurčení. Pokud dříve byl sebemenší náznak vlastní identity kterékoli etnické skupiny v SSSR okamžitě potlačen všemohoucí KGB, pak s vyhlášením éry otevřenosti a svobody myšlení takové touhy zněly hlasitěji a hlasitěji. Nejvýraznějším příkladem toho bylo přání Arménů z Náhorního Karabachu, aby se připojili k Arménii. Zpočátku to byly mírové akce, které se později změnily v pogromy a nakonec vedly k ozbrojené konfrontaci. S rozpadem unie to přerostlo v totální válku mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Karabachský konflikt přispěl k vytvoření dvou nepřátelských seskupení států na Kavkaze a kolem něj.
Horká fáze konfrontace trvala až do roku 1994, kdy byla podepsána Biškekská mírová smlouva, která zastavila krveprolití, ale nakonec nevyřešila otázku napětí v regionu. Vítězem konfrontace se stala Arménie, která si nejen zachovala kontrolu nad Karabachem, ale zmocnila se také sedmi regionů Ázerbájdžánu sousedících s NKR. Takové vyrovnání rozhodně Baku nevyhovovalo. Napětí v Náhorním Karabachu však na druhé straně pomohlo vedení obou republik vyřešit jejich vnitřní problémy, ve správný čas vybičovat myšlenky jingoistického vlastenectví, odvrátit pozornost společnosti od sociálně-ekonomických otázek v jejich zemích a upevnit úsilí obyvatelstva na vnějším nepříteli. Vedoucí představitelé těchto republik dovedně manipulovali náladu voličů pomocí „karabachského problému“ a vyřešili otázku udržení moci.
Heydar Aliyev je generálem KGB SSSR, členem politbyra ústředního výboru KSSS, který se dostal k moci v důsledku převratu 4. června 1993 organizovaného Moskvou, který nevyhovoval demokratické vládě Elchibey, která podle Kremlu vyznává protiruskou politiku. Alijev byl postava, která se Jelcinovi velmi hodila. V Arménii byl u moci takzvaný „klan Karabachů“ v čele s Kocharyanem a poté Sarkisianem, který také sympatizoval s Moskvou. Stav „žádná válka, žádný mír“, který panuje od roku 1994, tedy vyhovoval jak Baku, tak Jerevanu a samozřejmě Moskvě.
Během posledních desetiletí vojenský potenciál Ázerbájdžánu významně vzrostl. Ropný rozmach dvacátých let umožnil znovu vybavit armádu a nyní mělo Baku vše pro návrat svých území. Adina na to také po mnoho let připravovala geopolitickou půdu, budovala vztahy s Iurtií a Ruskem. A když nastal ten příznivý okamžik, Baku začalo jednat. Na konci září, obviňujícím arménské ozbrojené síly ze ostřelování svých pozic, zahájil Ázerbajdžán protiteroristickou operaci. Události od září do října odhalily technologickou převahu ázerbájdžánských zbraní. A ačkoli se arménské ozbrojené síly ukázaly jako důstojný rival, Arménie požadovala, aby Baku zastavilo ofenzívu protiteroristické operace. Ázerbajdžán uvedl, že se k jednacímu stolu vrátí, až když Jerevan předloží plán stažení arménských ozbrojených sil z Karabachu. Boje trvaly 43 dní. Poté, co bylo dobyto město Šuša, byl ve skutečnosti výsledek konfrontace hotovým závěrem. Bakuovo vítězství bylo zřejmé a arménskému vůdci nezbylo nic jiného, než podepsat dohodu o příměří. Ilham Alijev jej bude nazývat „Aktem kapitulace Arménie“. Ve skutečnosti je to tak. Baku dosáhlo svých cílů.
Rozložení je jasné. Jedna strana vyhrála, druhá prohrála. Existují však v této konfrontaci jen dvě strany? Podívejme se blíže.
V roce 1994 přijalo Baku delegace z 8 zemí, aby uzavřely „Smlouvu století“ pro společný rozvoj tří ropných polí v ázerbájdžánském sektoru Kaspického moře. Byl zařazen do seznamu největších obchodů, a to jak z hlediska výše zásob uhlovodíků, tak z hlediska celkového objemu navrhovaných investic. Následně by ázerbájdžánská ropa mohla jít do zahraničí přes území svých sousedů. Koneckonců, okupované regiony tvoří téměř 20% území Ázerbájdžánu, 8 tisíc kilometrů. Baku nabídlo, že tato území vrátí. Arménie nabídku odmítla. To se stalo další, možná klíčovou příčinou konfliktu.
A v červenci 2006 prošlo černé zlato z Kaspického moře ropovodem Baku – Tbilisi – Ceyhan a z tureckého přístavu dále na západ. A ačkoli to nemělo přímý vztah ke Karabachu, pro Rusko to už byla nebezpečná soutěž.
Ázerbajdžán zpochybnil status monopolu na vývoz uhlovodíků do Evropy!
Zhoršení konfliktu, ke kterému došlo v červenci 2020 na severu Karabachu, je také spojeno s uhlovodíky. Pak se boje odehrály nebezpečně blízko energetických sítí. Události pádu umožnily přesunout ohnisko nebezpečí z těchto cest.
Zajímá se o jiného hráče. Přítomnost horkého místa na Kavkaze umožňuje Moskvě uplatnit svůj vliv v regionu, stejně jako v jiných regionech bývalého SSSR (Moldavsko, Gruzie, Ukrajina, Bělorusko). Pro Kreml není v této konfrontaci důležitá strana, ale přítomnost samotného konfliktu. Potvrzuje to skutečnost, že podpora Arménie (a nikoli neustálá podpora, ale strategický partner a člen bloku CSTO, nezapomeňte na přítomnost ruské vojenské základny na území Arménie) prodala Ázerbajdžánu velké množství zbraní!
Až donedávna řešení problému Karabachu pro Baku záviselo na Moskvě. Nakonec je plnění pokladnice Ázerbájdžánu z 90% závislé na vývozu energetických nosičů, který se uskutečňuje prostřednictvím ruských potrubí. Nyní, s přihlédnutím k kapacitám linek Baku-Tbilisi-Jaishan a Baku-Supsa, které čerpají ropu a transatatolský plynovod, bylo možné minimalizovat míru ruského zasahování do ázerbájdžánských záležitostí. A vezmeme-li v úvahu pomoc Turecka ve výzbroji a na úrovni mezinárodní podpory, otevřelo se to Baku příležitost. Do arény akce vstupuje další důležitý hráč. A zde jsou již propleteny zájmy Ruska a Turecka.
Když Ázerbajdžán začal dodávat plyn Turkům, zásoby Gazpromu se snížily 14krát. Karabach se zároveň stal třetím úspěšným projektem Turecka po Sýrii a Libyi, v němž Erdogan zvítězil v konfrontaci s Putinem. Turecko se zaměřilo na výhradní vedení v kavkazské oblasti a výslovně uvedlo, že to, co se děje v Karabachu – Ankara považuje za své podnikání, a připojilo se k procesu nejen v roli spojence Ázerbájdžánu, ale také jako odstrašující prostředek pro země, které chtějí do tohoto konfliktu zasáhnout.
K čemu se tedy strany zatím dostaly? Kdo vyhrál a kdo prohrál? Arménie v tomto příběhu rozhodně prohrává. Kromě ztráty území (i když legálně to byly země Ázerbájdžánu, ale stále je ovládané Jerevanem), byla země ponořena do vlny protestů, předseda vlády uprchl a budoucnost země je nejistá. Je pravda, že se zdá, že i zde Ruská federace „dá věci do pořádku“, tím spíše, že chování Pashinyana dlouho dráždilo Kreml, který zde dlouho chtěl mít loajálního chráněnce.
Ázerbajdžán, i když znovu nezískal plnou kontrolu nad Karabachem (část území jure zůstala arménská, i když bez armády a pod kontrolou mírových sil), přesto zvítězil a ve skutečnosti si vzal území z roku 1991 zpět.
Turecko, jako přímý spojenec Ázerbájdžánu, dosáhlo společně s ním vítězství a zvýšilo svůj vliv na Zakaukazsku a ukázalo se jako rozhodný a efektivní spojenec, což ukazuje příklad úspěšného řešení „zmrazených konfliktů“. A to je hrozba pro Kreml, který staví svou politiku právě na „zmrazení“ událostí v sousedních zemích a získává v nich vliv – vojenské základny a oblasti, kde sídlí mírové síly (což je v podstatě totéž).
Přesně to se stalo tentokrát: ruský kontingent „udržování míru“ (a to je vlastně vojenská základna Ruské federace) je rozmístěn na území Ázerbájdžánu. Tedy opět „zmrazení“ tohoto konfliktu. A nenechat Baku upadnout do euforie z vítězství. A samotná neochota Ázerbajdžánu „zmáčknout“ nepřítele (a vojska se zastavila krok od Stepanakert, hlavního města NKR) hovoří o vážném vlivu Ruské federace na Baku.
Mírový kontingent zavedený na území Ázerbájdžánu a ovládající, spolu s uvedenou částí mise k zajištění míru v regionu, také důležité dopravní trasy (včetně energie), se skládá výhradně z armády Ruské federace. Turecko se zúčastní společného rusko-tureckého střediska pro kontrolu příměří v Náhorním Karabachu. Je třeba také poznamenat, že problém byl vyřešen bez účasti Francie a Spojených států – spolupředsedů Ruska v rámci Minské skupiny OBSE, ačkoli obě země byly proti výhradní účasti Moskvy na „usmíření“. Kreml se tedy ukázal být lilerem i v této otázce. A není pochyb o tom, že jeho doba pobytu nebude omezena na pět let (minimální období, které lze prodloužit na dalších pět let), protože to dává Rusku příležitost vážně ovlivnit region „zmrazeného konfliktu“. Jakkoli se to může zdát podivné, Evropa a Spojené státy, které se „zajímají“ o dodržování práv Arménů v regionu, mohou pomoci Kremlu v pokračování tohoto stavu. Francouzský prezident Sarkozy již požadoval zahájení jednání o statutu Náhorního Karabachu. Je třeba si uvědomit, že Spojené státy, v nichž je arménská lobby tradičně silná, se k procesu připojí, jakmile skončí sága s volbami.
Při analýze všech výše uvedených skutečností si nemůžeme nevšimnout další zajímavé skutečnosti: Moskva a Ankara jednají nejúčinněji, když se dohodnou na rozdělení sféry vlivu. A pokud budeme považovat válku v Karabachu za součást společného projektu Kremlu a Turecka na obnovu Středního východu, severní Afriky a Zakaukazska, pak bude jasné mnoho. Ano, samozřejmě došlo ke konfrontaci v Sýrii a Libyi, ale stále, jak tam, tak nyní na Zakaukazsku, dělící zóny vlivu – obě strany dosahují působivých výsledků a vytlačují další hráče z regionu: od Íránu po Evropskou unii a USA.
Tento konflikt jasně ukázal, že klíčovými hráči v regionu nebyly země EU, ale Turecko a Rusko. Ázerbajdžán se k nim začíná připojovat. Zatímco se Evropská unie spoléhá na diplomatické úsilí, zahraniční politika kolem EU se stále více a více militarizuje, místní aktéři považují vojenskou sílu za mnohem účinnější faktor než diplomacie.
Evropská unie proto musí věnovat zvláštní pozornost svým východním a jižním hranicím a rozvíjet spolupráci nejen v hospodářské, ale také v obranné linii (zbraně, inteligence, kybernetická bezpečnost), pokud samozřejmě existuje touha mít v těchto regionech váhu.
Situace v Karabachu je bojem mezi dvěma protiklady: právem lidí na sebeurčení a právem státu na územní celistvost. Situace je i nadále vážná. Příměří je samozřejmě důležitým krokem k dosažení míru v regionu. Nejcennější je přece lidský život! A je velmi důležité, aby si to politici při řešení geopolitických problémů pamatovali.
Autor: Franz Hartmann
