Situace na Kavkaze byla v minulosti často neklidná. Ať už se podíváme na válku v Abcházii či Jižní Osetii nebo konflikt v Náhorním Karabachu. Může za to především národnostní pestrost a kulturní odlišnosti. Spory mezi Armény a Ázerbájdžánci mají hluboké kořeny. Po rozpadu Zakavkazské sovětské republiky bylo území Náhorního Karabachu přes protesty Arménů připojeno v rámci tehdejšího Sovětského svazu k Ázerbájdžánu. Arménie v sovětském období několikrát usilovala o změnu hranic, to ale vždy Moskva odmítla. První ozbrojené střety začaly v roce 1988, avšak o regulární válce můžeme mluvit až v období let 1991 – 1994. Ta skončila vítězstvím Arménů. Od té doby byl Náhorní Karabach (arménsky Republika Arcach) s přilehlými oblastmi (např. Lačinský koridor) neuznaným státem ekonomicky navázaným na Arménii. Přestože na linii doteku s Ázerbájdžánem docházelo často ke střelbě, teritoriální situace byla více méně stabilní. To se změnilo v roce 2020.
27. září 2020 se obě strany konfliktu obviňovaly ze vzájemného odstřelování. Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily všeobecnou mobilizaci. O dva dny později ázerbájdžánské síly zaútočily na Fizuli. Podporovány byly tradičním spojencem Tureckem a rovněž dalšími muslimskými národy. Významný spojenec Arménie Rusko se však na stranu této země nepřidal. Zprvu šlo o ostřelování měst a vesnic. Ázerbájdžán mířil především na arcašskou metropoli Stěpanakert, Arménie na druhé největší ázerbájdžánské sídlo Gəncə. Od poloviny října Ázerbájdžánci obsazovali významná místa v Arcachu. Arméni se i přes podpory diaspory z celého světa ostali do defenzívy. Územní ztráty byly především z oblastí Xocavənd a Füzuli. Od 19. října se ázerbájdžánské síly soustředili na získání Cəbrayılského rajónu a tím získali kontrolu nad arcašsko- íránskou hranicí. Koncem října se ázerbájdžánské síly přiblížily ke správnímu centru Stěpanakertu. Po dobytí významného města Şuşa situace vypadala tak, že Arméni ztratí celou oblast Náhorního Karabachu. 10 listopadu bylo uzavřené příměří. Podepsali jej prezident Ilham Aliyev za Ázerbájdžán, premiér Nikol Pašinjan za Arménii a Vladimir Putin za Ruskou federaci.
Výsledek posledního karabašského konfliktu je značně nevýhodný pro Arménii, která se musí vzdát dvou třetin karabašského území a většiny území zabraného mimo něj. Výjimku tvoří Lačinský koridor, díky němu má spojení s Náhorním Karabachem. Na oplátku je povinna poskytnout průjezd přes své území Ázerbájdžáncům z Naxçıvanské oblasti do zbytku Ázerbájdžánu. Ten byl doposud možný pouze přes Írán. Na dohlížení plnění nejen těchto podmínek budou dohlížet ruští a turečtí vojáci. Účast Turecka je z pohledu Arménů nežádoucí, neboť tato země od počátku konfliktu otevřeně podporovala útoky Ázerbájdžánu. Státy Evropské unie včetně České republiky od počátku konfliktu odsoudily boje.
Autor: David Černý
