Smutným symbolem neexistující funkční české politiky vůči Rusku se stal Jan Hamáček. Ještě včera chtěl do Moskvy letět pro Sputnik, dnes vyhošťuje osmnáct ruských špiónů.
Jan Hamáček si představoval své krátké působení v Černínském paláci jako snadnou misi: vyhodit stranického konkurenta Tomáše Petříčka, předat úřad povolnějšímu kolegovi Lubomíru Zaorálkovi a zase se vrátit na ministerstvo vnitra. Místo toho zažívá možná nejpernější dny své politické kariéry. Osmnácti špiónům ruských tajných služeb dává 48 hodin na opuštění republiky. A to kvůli důvodnému podezření českých tajných služeb, že se podíleli na výbuších muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014, při kterých umírali lidé.
Jen abychom si uvědomili, do jaké zahraničně-politického pekla se řítíme. Po kauze Skripal v roce 2018, kdy ruský dvojitý agent a jeho dcera byli otráveni jedem, Česko vyhostilo tři diplomaty v rámci koordinované euroatlantické akce. Nyní je to skoro dvacítka.
Nutně potřebujeme mezinárodní podporu, při jejímž shánění nám možná budou ještě dost překážet dobře známé prokremelské excesy prezidenta Miloše Zemana a jeho okolí. I když podporu spojenců dostaneme, česko-ruské vztahy se z bodu mrazu stejně rychle dostanou na absolutní nulu. Rusko nepochybně odpoví reciprocitou, takže na nevelké české ambasádě v Moskvě zůstane jen uklízečka. Zároveň je jasné, že se výrazně posouvá i kontext mnohých velkých zakázek, které Pražský hrad chtěl propachtoval z Rusy. Dostavba jaderné elektrárny Dukovany Rosatomem je vyloučená.
Zdánlivě jasná situace má ovšem jedno velké a nebezpečné ale. K tomuto zásadovému postoji český vládní establishment nedospěl nevyhnutelnou kaskádou promyšlených kroků na obranu českých národních zájmů, ale naprostým chaosem. Je smutnou absurditou, že vyhoštění tak velkého počtu špiónů oznamuje ten, který si možná stále ještě ani nevybalil kufr přichystaný právě na poddanskou cestu do Moskvy.
Utrpení pomýleného Hamáčka
O celé aféře zatím víme příliš málo. Ač se teď nepochybně na plné obrátky roztočí ruský dezinformační stoj, je třeba spoléhat na tajné služby vlastního státu. Důvěryhodnost však bohužel nabourává fakt, že s tímto oznámením se šlo ven doslova několik hodin před odletem Hamáčka do Moskvy, kde se chystal žadonit o vakcínu Sputnik – a velmi pravděpodobně i spolu s partnery hledat na mapě Česka, kde leží Dukovany. Tento způsob zastavení Hamáčkovy cesty je jistě extrémní, ale lze kvitovat, že chvilkový ministr zahraniční nikam nejede.
Ne že bychom v české diplomacii neměli za sebou spoustu ostudných cest. Ty se dělí v podstatě do dvou kategorií. V prvním případě za diplomatickou katastrofu může neschopnost dotyčného politika. Připomeňme například naprosto nevhodnou cestu Andreje Babiše do Turecka v roce 2019, kdy jaksi omylem podpořil tureckou agresi do Sýrie. V druhém případě je za diplomatickou havárií naopak politikova všehoschopnost. Tady asi lze jen těžko trumfnout Miloše Zemana, který v roce 2017 během návštěvy v Soči spokojenému Vladimiru Putinovi potvrdil, že Krym je ruský a unijní sankce jsou nesmysl.
Těžko však říct, kam zařadit bývalou budoucí Hamáčkovu cestu do Moskvy. Částečně mu asi nedocházelo, jak strašně nevhodné něco takového je. Zatímco Francie a Německo apelují na Rusy, aby stáhli tanky od ukrajinské hranice, nechybělo mnoho a Hamáčkův speciál by ve stejné době roloval na moskevském letišti s pokornou žádostí o vakcínu, jejíž nabídku už Česko stejně má. Zároveň je Hamáček natolik zkušený politik, aby alespoň částečně věděl, do čeho se rozhodl jít. Ale zjevně jsou procenta přízně ČSSD tak mizerná, že po vnitrostranické zabijačce se chtěl předvést něčím velkým pro domácí publikum.
Tak ještě že všechno tohle je teď minulostí.
Hamáček možná nezvládá předsednictví ČSSD, ani vládnutí s Babišem, ale také jako zkušený diplomat hovořící několika jazyky nyní nepochybně dobře splní svou povinnost – informovat naše spojence a požádat je o maximální podporu vůči očekávatelné ruské propagandistické odvetě.
Slabší, než jsme čekali
Zjišťujeme tak, že česká slabost vůči Rusku je mnohem větší, než jsme si vůbec mysleli. Pokud ruským špiónům stojí za to dokonce provokace s oběťmi na životech, musí považovat Česko za mimořádné oslabené území v rámci Unie a NATO. Pokud by byly takto slabé například baltské státy, těžko říct, zda by ještě existovaly.
Ale pak je zde i dlouhodobý tuzemský politický problém s naprosto nevyjasněnou zahraniční politikou, která tuze nahrává ruským hrám. Hamáčkova absurdní cesta je jen jejím posledním střípkem. Rusům dáváme na odiv slabost celou ekipou Pražského hradu, kde lidé bez bezpečnostních prověrek de facto fungují coby ministři energetiky. Odpůrci Ruska se naopak většinou zaměřují na naprosto nepodstatné absurdní kulturní války typu Koněvův pomník. V médiích pak nemají Rusové problém prefabrikovat smyšlenky o agentech s ricinem. A Dukovany ukazují, že vláda zjevně ani nedokáže správně vyhlásit tendr na velkou geopolitickou zakázku, aby ta se po zatím jen mírném nátlaku Ruska kompletně nesesypala.
Od dubna 2021 nicméně ale začíná nová éra. Teze o českých zemích jako o mostu mezi východem a západem se zde pravidelně vynořuje, protože západ zcela nejsme a od mocenských ambicí Kremlu jsme dále než Ukrajina či baltské státy, což vyvolává různá naivní snění. Pokud se však na tomto mostě vraždí, pak je zase jednou čas jej strhnout.
Autor: David Klimeš – je český novinář, držitel prestižní novinářské Ceny Karla Havlíčka Borovského a vysokoškolský pedagog na Univerzitě Karlově v Praze.
