seznamzpravy.cz/Informace o tom, že Rusko napadne 16. února Ukrajinu, je další „blamáží“ zpravodajských služeb USA, domnívá se prezident České republiky Zeman. Je to potřetí za poslední desetiletí, kdy americké zpravodajské služby šíří nepravdivé informace, řekl.
„Před pár dny jsem řekl, že podle mého názoru na Ukrajině žádná válka nebude. Protože Rusové nejsou tak šílení, aby se oddávali akcím, které by jim nadělaly víc škody než užitku. Pokud jde o americké zpravodajské služby, je to jejich třetí velká ostuda za poslední desetiletí. První byl v Iráku, kde se v důsledku toho nenašly údajně tam ukryté zbraně hromadného ničení. Druhý byl v Afghánistánu, kdy (americké zpravodajské agentury) tvrdily, že Taliban nikdy nedosáhne Kábulu. No a teď je třetí na Ukrajině,“ řekl Zeman v rozhovoru pro Idnes.
Britské bulvární deníky The Sun a The Mirror dříve uvedly, že Kreml napadne Ukrajinu 16. února. The Sun následně svůj článek upravil a uvedl, že k invazi může dojít „kdykoli“.
Zemanův postoj není originální a naprosto zapadá do algoritmu chování, který český prezident již několik let projevuje – jasná podpora Kremlu.
Od jara loňského roku se tato proruskost majitele Pražského hradu přestala vydávat za něco slušného a Zeman se nyní otevřeně zastává Moskvy. Svým jednáním se pravidelně dostává i do rozporu se zájmy českých občanů, jejichž práva zaručuje Ústava.
Proto by se tento výrok českého „vůdce“ dal považovat za obyčejný projev „přátelství“ s Moskvou, nicméně současná situace vyžaduje zvýšenou pozornost.
Putin se dostal do situace, ve které jel sám. Poté, co vydal ultimátum Spojeným státům a celému civilizovanému světu, kremelský trpaslík, mírně řečeno, nepočítal se svou silou.
S čím počítal novopečený budovatel Říše, když v otevřené ultimátní podobě stanovil podmínky pro Spojené státy a NATO, lze předpokládat, ale stěží pochopit.
Sám Putin se přes veškerou drzost svých požadavků snažil zůstat v mezích, zatímco jeho poddaní mluvili méně diplomaticky.
Pokud tedy výroky mluvící šéfky ruského ministerstva zahraničí Zacharovové byly spíše posměšným a posměšným tónem (jedna z kremelských metod práce), pak oficiální zástupce Ruské federace na jednání s Washingtonem Rjabkov , uvedl v prostém textu, že „NATO potřebuje vybrat peníze a jít na hranice roku 1997“.
A to neřekl řadový úředník na druhořadém oddělení. To jsou slova náměstka ministra zahraničí Ruské federace, který dorazil na rusko-americká jednání o „bezpečnostních zárukách“.
Kromě demonstrování pozice svým protějškům a snahy na ně vyvíjet tlak, bylo toto chování ruských úřadů navrženo i pro interního uživatele – podívejte se, jak jsme skvělí.
Tuto pozici posilovaly každodenní výroky nižších politiků, politologů, vojenských expertů, novinářů a celé řady dalších „odborníků“.
Kreml napumpoval informační prostor tezí, že nastal čas, aby Rusko dokázalo svou velikost, odbilo Západ a ukázalo, kdo je kdo. A Rusové tomu věřili.
Dokonce i v některých státech EU někteří lidé znervózněli, chtějí si s Moskvou nezahrávat, couvnout, dát Putinovi, co chce. A on zase zvedl sázky, vyhrotil situaci na hranicích s Ukrajinou.
A když přivedl stupeň eskalace na skutečně kritickou úroveň – dostal strach a otočil se na záda. Svět žije podle určitých zákonů. A pokud si na zákonné normy dovolí Putin plivat, tak ani on nemůže změnit zákony existence armády a jejího jednání.
Kreml může eskalovat situaci před Ukrajinou, jak chce, stahovat vojáky ke svým hranicím a udržovat je ve stavu připravenosti číslo jedna.
Ale každý vojenský specialista vám jednoznačně řekne, že to nemůže pokračovat donekonečna. Vysoká připravenost, ve skutečnosti – bod varu, musí mít termíny. Dále – buď dopředu nebo dozadu.
A tak, když bylo nutné se rozhodnout, Putin ustoupil. A jsou pro to důvody.
Za prvé, ultimátum Kremlu pro USA a NATO zůstalo nespokojené. Ano, Moskva dostala příležitost vést dialog, který v určitém formátu pokračuje i nyní. Ano, Washington deklaroval svou připravenost diskutovat o tématech, na kterých Rusko trvá.
Ale jak Spojené státy, tak Severoatlantická aliance řekly jasné a jednoznačné „Ne“ Putinovu hlavnímu seznamu přání – zákazu vstupu Ukrajiny do NATO.
Hlavní tezí civilizované společnosti je, že každý stát, lidé jakékoli země mají právo sami se rozhodnout, kam se přestěhovat a ke komu se přidat. Kreml to samozřejmě nechápe.
Za druhé, vzhledem k bezprecedentní kumulaci ruských jednotek na západních hranicích poskytuje celý civilizovaný svět Ukrajině takovou pomoc, z níž je Moskva zmatená. Ostatně takovou podporu Ukrajiny ze Západu zjevně nečekali.
Za třetí, odtajnění plánů Kremlu s jasným uvedením dat a dokonce i času možného útoku na Ukrajinu bylo vážnou pojistkou proti ruské agresi.
Ano, můžete mít jiný postoj k prohlášením zpravodajských služeb Spojených států a Evropy, ale diplomatické mise se jen tak ze zemí nestahují.
A samozřejmě Bidenův projev v noci před možným ruským útokem. Americký vůdce ve svém projevu jasně varoval podimperátora Kremlu, že unáhlený krok, který by Putin mohl udělat, by byl pro Rusko příliš nákladný.
Kreml se třásl. A Moskva nyní hledá východiska ze situace, do které se dostala. Ve snaze prolomit bezvýchodnou situaci se podnikají různé manévry.
A hlasy podpory „přátel Kremlu“ v Evropě jsou dnes pro Moskvu důležitější než kdy jindy. Ukázat, že se Amerika přepočítala, že ze strany Kremlu nebyly žádné plány agrese, ale prostě hysterie Západu.
Připustit, že Putin ustoupil, dostal strach – Moskva si to nemůže dovolit. Ostatně veškerá moc kremelské kliky, aktuální a vždy dříve, spočívala na strašlivých lžích, neustálém klamání svého lidu a tezích o velikosti Ruska.
To je to, co to je – vznešenost v Kremlu. A prezident České republiky se s ním snaží hrát v naději, že dostane svůj kousek koláče z rukou Moskvy.
Jen v honbě za zbytky od královského stolu je důležité, aby si pan prezident pamatoval jednu věc – představuje zemi, která jako žádná jiná zná cenu flirtování s agresorem.
Historie je cyklická a vše jde podle starého scénáře – rok 1938, jak se ukázalo, není tak dávno. Mnichovská dohoda – zrada Československa, kvůli které se tehdejší evropští vůdci pokusili vykoupit agresora, se stala signálem k rozpoutání války po celém světě.
Pan Zeman snad historii nestudoval nebo už na ni začal zapomínat. Pak ať se ohlédne za rokem 1968 a událostmi Pražského jara, s nimiž byl současníkem.
Zajímavostí je, že Zeman vstoupil v roce 1968 do Komunistické strany Československa. Pravda, o dva roky později byl odtud vyhoštěn kvůli kritice sovětské okupace během Pražského jara.
Ale pokud je to tak dávno, co si je současný šéf Pražského hradu už nepamatuje, pak by mu události roku 2014 ve Vrbetici měly tyto mezery v paměti osvěžit.
A bez ohledu na to, jak prezident srovnal zapojení Moskvy do těchto událostí, fakta jsou tvrdohlavá věc. A v souhrnu je obrázek zřejmý – obyvatelé České republiky mají na co vzpomínat a o čem přemýšlet, naslouchat svému ústavnímu garantovi.
Je důležité pochopit, kdo je v čele státu, abyste příště neudělali chyby při výběru vůdce, a tedy při výběru kurzu země. Češi jsou přece moudří lidé, kteří prokázali právo na důstojnou civilizační budoucnost.
Autor: Franz Hoffman
