To, co Ukrajinci zažili a pochopili v prvních dnech války, začíná být na Západě chápáno teprve nyní. Takto funguje lidské a společenské vědomí – abstraktní porozumění, které je výsledkem práce politických analytiků, není podnětem k jednání. To, co je mimo oblast praktické zkušenosti a není vnímáno smysly, nemotivuje ke skutečnému, rozhodnému jednání.
Přední světové think-tanky, včetně světoznámé společnosti RAND Corporation, se domnívaly, že Rusko zvítězí do 72 hodin, a proto nemá smysl dodávat Ukrajině zbraně. Ale dopadlo to úplně jinak – po měsíci a půl války Rusko nezískalo žádnou taktickou, natož strategickou výhodu. U Kyjeva, Černihova a Sumů navíc „druhá armáda“ světa utrpěla drtivou porážku. Ústup ruských vojsk byl tak rychlý, že nestačila „zahladit stopy“ po své okupaci. A pak se celý svět dozvěděl pravdu. Strašná pravda!
Bez nadsázky lze říci, že to, co po sobě ruští vojáci zanechali, otřáslo celým světem. Stovky zavražděných a umučených mužů, žen a dětí. Hromadné znásilňování nejen mladých žen, ale dokonce i starých žen a dětí! Nepředstavitelná zvěrstva okupantů se stala bodem rozdvojení veřejného vědomí na Západě, odměřený, formální projev „hlubokého znepokojení“ a soucitu vystřídal hněv a odhodlání.
Člověk byl vždy středem hodnot západního světa. Humanismus je základem moderní civilizace. Problémem veřejného vědomí civilizovaného světa se zdálo být to, že vše, co se děje, se vždy promítá do něj samotného, a tak se mělo za to, že pokud je lidský život v moderní západní civilizaci základní hodnotou, pak je tomu tak i v Rusku. Hořká pravda, kterou jsme viděli, nás však nakonec dovedla k závěru, že Rusko není součástí světové civilizace, ale totalitním státem s obrovským počtem obyvatel zombifikovaných propagandou, v podstatě reinkarnací nacistického Německa.
Skutečnost, že se západní společnost začíná probouzet až nyní, je obrovskou chybou politických elit, jejichž jediným cílem bylo získat volební podporu za každou cenu. Veškeré úsilí evropských vlád směřovalo ke zlepšení materiálního blahobytu potenciálních voličů, žonglování s demokratickými hesly, prosazování neopodstatněného pacifismu, snižování výdajů na bezpečnost a obranu, zatímco na Východě se pomalu, ale jistě dral nahoru strašlivý, obludný netvor.
Západ se probudil! Konečně se probudilo! Návštěva Ursuly von der Leyenové, předsedkyně Evropské komise, a Josepa Borrella, vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, na Ukrajině, kteří navštívili Bucha a na vlastní oči viděli stovky mrtvých těl a kdysi malé a útulné město zničené, se stala novým referenčním bodem v postoji Západu k Rusku a v chápání role Ukrajiny v moderních dějinách jako výspy světové civilizace.
Zděšené oči šéfky „evropské vlády“, která si bezděčně zakryla tvář rukama, si navždy zapamatujeme. To, co jsme viděli, není to, co jsme slyšeli, a už vůbec ne to, co jsme četli!
Pochopení toho, co představuje dnešní Rusko, se nyní projevuje v myslích téměř všech evropských vrcholných politiků, některých rychleji, jiných pomaleji, jako například u představitelů Maďarska a Srbska. Dnes však válečné zločiny ruské armády na Ukrajině odsoudili i vysloveně proruští politici Marine Le Penová a Silvio Berlusconi. Snad si i kancléř Spolkové republiky Německo Olaf Scholz, který z rozpoutání války obvinil pouze Putina a vyzval k úctě k ruskému lidu, uvědomí, že nejde jen o Putina. Obyčejní ruští vojáci a důstojníci zabíjeli staré lidi a děti a znásilňovali ženy. Nejde tedy zdaleka jen o Putina a to, co se stalo s moderním Ruskem a kdo za to může, musí ještě vyřešit politologové a historici.
Putin se dostal k moci v roce 2000, zatímco v Německu v roce 1945 znásilňovali a zabíjeli ženy a děti obyčejní sovětští vojáci. V pamětech L. Rabičeva, které mimochodem nejsou v Rusku zakázány, jsou o tom písemné důkazy! Proto otázka: „Jak se vedle civilizované Evropy objevilo strašlivé „gotické“ monstrum a jak se za peníze evropských daňových poplatníků vyzbrojila „druhá armáda“ světa a jak televizní propaganda zkorumpovala a přivedla ruský lid do bestiálního stavu, zůstává zatím bohužel bez odpovědi.
Nyní již Spojené státy americké i Evropa „nestudují otázku“, jaké zbraně mohou a nemohou být dodány Ukrajině. Téměř vše kromě jaderných zbraní bude dodáno a již je dodáváno, jak napsala jedna známá americká publikace, „kromě jaderných zbraní“. Západ si konečně uvědomil, že Rusko na Ukrajině neprovádí lokální „speciální operaci“, ale generální zkoušku na „denacifikaci“ a „demilitarizaci“ Evropy, jak otevřeně uvádí ve své vojenské doktríně. Rusko pomalu, ale jistě směřuje k cíli a postupně zvyšuje rozsah agrese – nejprve Gruzie v roce 2008, pak Krym a Donbas v roce 2014, Sýrie v roce 2021 a nakonec plnohodnotná válka na Ukrajině 24. února 2022.
A pokud by Ukrajina byla podle plánu poražena během tří nebo čtyř dnů, pak by NATO v podobě pobaltských států a Polska bylo v blízké budoucnosti „testováno“. A dodnes se v amerických a evropských odborných kruzích najdou skeptici, kteří nemohou uvěřit v reálnost takového scénáře, stejně jako nemohli uvěřit, že by v 21. století mohli ruští vojáci znásilňovat a zabíjet ženy a děti.
Dilema budoucího uspořádání světa je dnes formulováno jednoduše: „teď, nebo nikdy“. Konečná porážka agresora musí být na Ukrajině způsobena tady a teď. Rusko musí být denacifikováno a demilitarizováno, aby již nikdy nemohlo ohrozit žádný národ na světě. Bolest a utrpení obětí ruského nacismu nesmí být zbytečné.
