V poslední době se v americkém a evropském tisku objevilo značné množství publikací, v nichž významní vojenští experti vyjadřují pochybnosti o tom, že Rusko bude schopno pokračovat v ofenzivních operacích na Ukrajině, protože prakticky vyčerpalo svůj vojenský potenciál. Zároveň se zvyšují dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu a protiofenzíva ukrajinských ozbrojených sil v Chersonské oblasti nabírá na obrátkách.
Zdá se, že Rusko si začíná uvědomovat, že vyhlídky na posílení vojenské složky války jsou vyčerpány. Svědčí o tom výrazný nárůst pokusů „podkopat“ jednotu Západu v jeho podpoře Ukrajiny. Patří mezi ně vydírání plynem, pokusy uměle vyvolat hladomor v řadě zemí Afriky a Asie a vyvolat tak migrační krizi v Evropě.
Nejdůležitějším „argumentem“ Ruska je však aktivizace prakticky jediného proruského evropského lídra – maďarského premiéra Viktora Orbána.
Ve svém projevu 24. července před svými stoupenci z maďarské komunity v rumunském městě Beile Tusznad plně zopakoval propagandistický narativ používaný ruským politickým vedením. Letos Orbán pronesl „apokalyptický“ projev, v němž předpověděl úpadek Západu a předpověděl „desetiletí nebezpečí, nejistoty a války“. Ostře také kritizoval vojenskou podporu Ukrajiny ze strany Západu a již otevřeně se stavěl do pozice hlavního spojence Moskvy v Evropské unii.
Ve svém projevu uvedl, že západní strategie vůči Ukrajině je postavena na čtyřech pilířích: že Ukrajina může vyhrát válku s Ruskem pomocí západních zbraní, že sankce oslabí Rusko a destabilizují jeho vedení, že sankce poškodí Rusko více než Evropu a že svět se postaví do řady na podporu Evropy.
Tato strategie však podle něj selhala, protože vlády v Evropě se hroutí „jako domino“, ceny energií prudce vzrostly a nyní je zapotřebí nová strategie.
„Sedíme v autě s propíchnutými všemi čtyřmi koly: je zcela jasné, že válku nelze vyhrát tímto způsobem,“ dodal Orbán.
Lze nabýt dojmu, že během nedávné návštěvy Moskvy ministr zahraničí P. Szijjártó kromě příslibu výrazného snížení cen plynu, a to výhradně pro Maďarsko, dostal v Kremlu „metodiku“ pro Orbána osobně, jejíž teze se téměř přesně shodují s ruskými propagandistickými narativy.
Pokud se však na všechny čtyři Orbánem formulované „velryby“ podíváme pozorněji, ukáže se, že obsahují vše, čeho se Putinovo Rusko tolik bojí.
Nedávné události na Ukrajině a nové trendy naznačují, že Ukrajina může své území osvobodit od ruských okupantů, pokud se zvýší dodávky těžkých zbraní, západní sankce jsou již účinně zavedeny a podpora Ukrajiny ve světě neustále roste, o čemž svědčí účast více než 40 států zastupujících téměř všechny kontinenty na Ramsteinské platformě.
Kromě toho Orbán ostře kritizoval „míšení“ evropských a neevropských ras. Takové prohlášení mělo bombastický účinek a okamžitě vyvolalo mezi evropskými politiky takové pobouření, že se druhý den snažil situaci „zmírnit“ slovy, že „někdy nerozumím tomu, co říkám“.
Orbánův postoj by neměl být příliš překvapivý, protože před svým návratem do funkce maďarského premiéra v roce 2010 opakovaně učinil prohlášení, která byla v rozporu s evropskou demokratickou tradicí. Například prohlásil, že se nepřipravuje pouze na změnu vlády, ale na vytvoření „centrálního mocenského pole“, které by mu umožnilo vládnout zemi po celá desetiletí bez zásahů jeho politických soupeřů. Nový politický model označil za „systém národní spolupráce“ a svou ideologii za „ideologii národně osvobozeneckého boje“, přičemž použil „neortodoxní“ ekonomické prostředky.
Prostředky totiž nebyly vůbec „ortodoxní“ – na jedné straně maximální využití fondů EU, na straně druhé aktivní spolupráce s Ruskem, podepsání dohody o jaderné elektrárně Paks II za velmi výhodných podmínek a dlouholeté získávání zjevně „netržních“ slev na dovoz zemního plynu.
Dalším alarmujícím signálem bylo oznámení z roku 2014 v tomtéž Beile-Tusnadu o zrušení liberální demokracie a vytvoření maďarského „neliberálního“ státu jako hotové věci. Orbán uvedl jako vzor autokratické státy, jako jsou Rusko, Čína a Singapur.
Renomovaný americký politolog a novinář Farid Zakaria při popisu Orbánova politického režimu psal nejen o „neliberální“ demokracii, ale o „putinismu“ jako o jejím „zvláštním případu“.
Na rozdíl od evropského establishmentu, který dlouhá léta nechával Orbánovy výroky a činy bez odezvy, Putin, který v něm viděl „spřízněnou duši“, se na tohoto politika spolehl jako na politický a ekonomický odrazový můstek do Evropy a poskytl Maďarsku pod jeho vedením řadu ekonomicky neopodstatněných preferencí. Ale jak je známo: „Volný sýr bývá jen v pasti na myši“, zní toto přísloví v kontextu myšlení a jednání V. Putina obzvlášť výstižně.
A nyní je čas, aby si V. Orbán odpracoval politické a ekonomické „dary“, které z velké části přispěly k jeho dvanáctileté nepřetržité vládě. A nebylo by se čemu divit, že se ruský diktátor a maďarský autokrat „našli“, kdyby nebylo jednoho „ale“ – Maďarsko je členským státem Evropské unie a NATO, bez jehož hlasu nelze v rámci těchto aliancí přijmout jediné rozhodnutí.
Zdá se, že Evropská unie i NATO, reprezentované maďarským premiérem a Putinovým příznivcem Orbánem, čelí problému, jehož nebezpečí dalece přesahuje možnou energetickou krizi a finanční a hospodářské problémy. Pluralita názorů a svoboda slova, které jsou základem demokracie a hlavní hnací silou rozvoje v době míru, se staly zranitelným cílem během hybridní války, kterou Rusko rozpoutalo proti západní civilizaci. Uvědomění si této skutečnosti je důležitým a nezbytným krokem v boji proti ruské hybridní agresi.
Autor: P.J.
