Ukrajinští muži, kteří zůstali v zahraničí a dali přednost ambicím před povinností, cítí prohlubující se propast mezi nimi a těmi, kdo zůstali ve vlasti, aby bojovali, napsal deník The Wall Street Journal. Viktor Lesyk se dva týdny předtím, než ruská vojska vpadla do jeho vlasti, přestěhoval za prací ze Lvova na západě Ukrajiny do polského Krakova. Na začátku války tento 25letý IT specialista zvažoval, že se vrátí a nějak se zapojí, aby pomohl vytlačení ruských sil. Ale vzhledem k tomu, že nevěděl, jaké konkrétně role by se mohl zhostit, rozhodl se zůstat v zahraničí.
„Asi nejsem dost silný,“ říká Viktor, zatímco konflikt v jeho zemi trvá už rok a půl.
Během prvních dní ruské invaze se ukrajinští muži hromadně hlásili k obraně své země. Tisíce těch, kteří žili v zahraničí, přerušili své dosavadní životy, aby se mohli zapojit na Ukrajině do boje. Další ale pozorovali konflikt zpovzdálí, ať už ze strachu z války nebo kvůli tomu, že už měli za hranicemi zařízené životy.
Nyní, když jsou v přední linii potřeba noví vojáci, se propast mezi těmi, kdo zůstali na Ukrajině, a těmi, kdo dál žijí za hranicemi, prohlubuje. V dlouhodobé perspektivě by to mohlo ohrozit obnovu země.
Ukrajinský válečný stav většině mužů mezi 18 a 60 lety znemožňuje odjet z vlasti. Ti, co jsou v branném věku, mohou být totiž povoláni do zbraně.
Viktorovi přátelé, kteří vstoupili do armády, s ním přerušili kontakty. Také jeho známá, které v bojích zemřel kamarád, se k němu začala chovat nepřátelsky. Viktor si pak musel klást otázku: „Proč jsem tady, když ostatní za mě bojují?“
Ale i přes vzrůstající pocit viny a vnitřní morální konflikt Viktor plánuje zůstat za hranicemi tak dlouho, jak mu to pracovní příležitosti dovolí.
Válka dál zuří a Ukrajině hrozí, že kvůli odchodu lidí do zahraničí přijde o generaci talentů. Čím víc jsou tito lidé vzdáleni od své vlasti a jejího boje proti ruské agresi, tím těžší bude přilákat je zpátky, aby doplnili vyčerpané síly nebo vybudovali ekonomiku.
Za každým rozhodnutím vyhnout se odvodu stojí složitá úvaha, na níž mají vliv emoce, rodina, minulost nebo aktuální příležitosti a ambice. Jeden způsob, jak tyto lidi přilákat zpět, tedy nebude fungovat u všech.
Ukrajinští muži v zahraničí říkají, že neustále pociťují konflikt mezi osobními ambicemi a povinností vůči své zemi. Vědí, že návrat domů by zřejmě znamenal odvod, ale zároveň si uvědomují, že by mohli posílit řady vojáků na frontě a pozvednout morálku krajanům, kterým nepřidává, že invaze trvá už dvacátým měsícem. Toto napětí si vybírá psychologickou daň.
„Měl jsem psychickou krizi, opravdu jsem se chtěl vrátit a uvažoval jsem, že bych dobrovolničil ve zdravotních službách,“ říká 20letý Anatolij, který studoval v USA a plánuje pracovat v Kanadě. Jeho otec, který v minulosti sloužil v armádě, ho ale ale přesvědčil, aby se nevracel zpět, protože podle něj neměl dost zkušeností. „Někdy se cítím, jako kdyby nebyl na správném místě,“ říká Anatolij. Kvůli tomu, že mu chybí Ukrajina, i kvůli pochybám o sobě samém se mu přestalo dařit při studiu.
Čtyřiadvacetiletý Serhij Ikonnykov podepsal tříletý kontrakt o službě v ukrajinské armádě poté, co jeho kamarád zemřel v boji. Se svými kamarády v zahraničí kontakt nepřerušil a říká, že jejich rozhodnutí zůstat v cizí zemi chápe. „Málo lidí chce riskovat život,“ říká.
„Ale realita války je taková, že lidi, co nyní slouží, jsou unavení a potřebují nahradit, aby si mohli odpočinout a dát se dohromady,“ říká Serhij, který je od prosince nasazen blízko frontové linie u Vuhledaru. „Jinak armáda zeslábne a pravděpodobnost našeho vítězství klesá,“ varuje.
Někteří Ukrajinci uprchli už na začátku války loni v únoru, další utekli v jejím průběhu. Jejich rozhodnutí vyvolává pocit roztrpčení u těch, kteří zůstali ve své domovině a čelí ruskému útoku.
Další voják, osmadvacetiletý Andrij Kulibaba, se svěřil, že na začátku války odmítl prosbu známého, který ho požádal, aby mu pomohl s útěkem. Andrij si myslí, že ukrajinští muži by měli být připraveni nahradit ty, kteří musí frontu opustit. „Člověk nemůže říct, že neví, jak to dělat, že není stvořen pro válku,“ podotýká Andrij.
Jiný mladý Ukrajinec, 22letý Andrij Bilovusjak, ale nechal studií v rámci armádního univerzitního programu, protože jeho vystudováním by se stal důstojníkem v záloze. Místo toho odcestoval do Británie na magisterské studium státní správy. Bilovusjak, který na začátku války pracoval v oblasti správy a poradenství, argumentuje, že díky vysokoškolskému titulu bude pro Ukrajinu užitečnější, než kdyby se zapojil do bojů. Svoje rozhodnutí hodlá pravidelně revidovat, na Ukrajinu se ale nechce vrátit dřív než v roce 2025.
