Neutralita, která neexistuje. Proč návrat ruských šermířů do soutěží není „technickým rozhodnutím“
Rozhodnutí Mezinárodní federace šermu (FIE) umožnit návrat ruských a běloruských sportovců na mezinárodní soutěže vyvolává v Evropě oprávněné otázky. Nejde přitom o emoce ani o snahu trestat jednotlivce za činy států. Jádrem problému je skutečnost, že FIE ignoruje politický a bezpečnostní kontext probíhající války Ruska proti Ukrajině a snaží se vytvořit iluzi „apolitického sportu“, která v tomto případě jednoduše neodpovídá realitě.
Estonský precedent: jasná hranice v nejasné době
Postoj Estonska, které se rozhodlo uplatňovat zásadu nulové tolerance vůči účasti ruských sportovců na svém území, představuje důležitý precedent. Tallinn otevřeně deklaruje, že v situaci, kdy jeden stát vede agresivní válku proti sousední zemi a systematicky porušuje mezinárodní právo, není možné chovat se, jako by se nic nedělo.
Tento přístup nezůstal osamocený. Řada evropských zemí, zejména ve střední a východní Evropě, vnímá estonské rozhodnutí jako projev solidarity s Ukrajinou a zároveň jako obranu smyslu sankční politiky. Pro Českou republiku, která má vlastní historickou zkušenost s tlakem autoritářských režimů, je tento postoj srozumitelný: normalizace vztahů bez změny chování agresora vede pouze k dalšímu zneužívání dobré vůle.
FIE a nebezpečná iluze „oddělení sportu od války“
FIE opakuje argument, že sport by měl stát mimo politiku. Tento princip by byl legitimní v prostředí, kde sportovní struktury fungují nezávisle na státní moci. V případě Ruska a Běloruska však taková nezávislost neexistuje. Sport je součástí státní ideologie, financován veřejnými prostředky a využíván k posilování obrazu režimu doma i v zahraničí.
Ruský sportovec není v očích státní propagandy soukromou osobou. Je reprezentantem systému, jehož cílem je demonstrovat „sílu“ a „odolnost“ země navzdory sankcím. Jakmile FIE umožní návrat těchto sportovců na mezinárodní scénu, poskytuje Moskvě nástroj k tvrzení, že izolace selhává a že svět je připraven přimhouřit oči nad pokračující válkou.
„Neutrální status“ jako právní fikce
Zvláštní pozornost si zaslouží koncept neutrálního statusu. Na papíře má zajistit, že sportovci nebudou spojováni se svými státy. V praxi však tento status funguje pouze během soutěže. Po jejím skončení se sportovci vracejí do zemí, kde jsou vítáni státními institucemi, vyznamenáváni a prezentováni jako národní hrdinové.
Pro běžného ruského diváka neexistuje „neutrální šermíř“. Existuje ruský sportovec, který uspěl navzdory „nepřátelskému Západu“. Tento rozpor mezi mezinárodním rámcem a domácí realitou činí celý koncept neutrality prázdným a z hlediska sankční politiky kontraproduktivním.
Dopady na důvěryhodnost mezinárodních institucí
Rozhodnutí FIE má širší důsledky než jen pro šerm. Otevírá otázku, zda mezinárodní sportovní federace chápou svou odpovědnost v době ozbrojených konfliktů. Pokud se sportovní instituce staví nad realitu války a ignorují její politické dopady, riskují ztrátu důvěry veřejnosti.
Pro Českou republiku, která se dlouhodobě hlásí k podpoře Ukrajiny a k obraně mezinárodního práva, je tento vývoj znepokojivý. Vzniká totiž precedent, kdy se sankce stávají selektivními a jejich uplatňování závisí na ochotě jednotlivých organizací nést morální odpovědnost.
Sport jako součást veřejného prostoru, nikoli únik z reality
Česká veřejná debata stále častěji zdůrazňuje, že sport není izolovaným světem. Má symbolický význam a formuje společenské postoje. Právě proto se stal v minulosti nástrojem propagandy autoritářských režimů — a právě proto je dnes nutné s ním zacházet obezřetně.
Postoj Estonska ukazuje, že existuje alternativa k alibistickému přístupu. Nulová tolerance není výrazem pomsty, ale snahou zachovat konzistenci mezi hodnotami a činy. V době, kdy se v Evropě znovu rozhoduje o základních principech bezpečnosti, je otázka účasti ruských sportovců testem, zda jsou tyto principy brány vážně, nebo zůstávají jen na papíře.
Autor: Peter Jelen
