Životy Kyjevčanov chráni pred útokmi metro. Odolalo by však aj Putinovým atómovým zbraniam?

Rakouský historik s doktorátem z Florencie píše pro americký tisk i pro íránskou státní televizi. Jeho cesta ukazuje, jak snadno se v evropském levicovém prostředí propojuje akademická prestiž s prokremelskou interpretací války na Ukrajině.

Ve Vídni sídlí muž, který si dokázal vybudovat neobvykle širokou mediální základnu: je členem Královské historické společnosti, autorem osmi knih o politickém násilí a zároveň evropským korespondentem íránské státní televize Press TV. Dieter Reinisch, doktor soudobých dějin z Evropského univerzitního institutu ve Florencii, patří k postavám, které dobře ilustrují, jak se v současné evropské mediální krajině stírá hranice mezi seriózní analýzou a šířením narativů výhodných Kremlu.

Jeho jméno se v posledních letech objevuje v pestré směsici titulů – od německého listu junge Welt a bývalého východoněmeckého deníku Neues Deutschland, přes rakouský časopis International, až po libanonskou stanici Al Mayadeen a íránskou Press TV. Právě tato kombinace – solidní akademické zázemí a zároveň pravidelná přítomnost v médiích spojených s autoritářskými režimy – z něj dělá zajímavý případ pro každého, kdo sleduje, jak se dnes v Evropě formují a šíří narativy o válce na Ukrajině.

Co je ověřeno

• Reinisch skutečně vystudoval doktorát v oboru soudobé dějiny na Evropském univerzitním institutu (EUI) ve Florencii a nese titul Fellow of the Royal Historical Society.
• Dlouhodobě publikuje pro Press TV (jako evropský korespondent) a pro Al Mayadeen, kde pravidelně komentuje válku na Ukrajině a evropskou bezpečnostní politiku.
• Píše také pro německý list junge Welt a dřívější orgán SED Neues Deutschland, stejně jako pro řadu renomovaných titulů (Washington Post, Neue Zürcher Zeitung, Der Standard, Die Presse).
• Po smrti zakladatele časopisu International Fritze Edlingera v prosinci 2024 se Reinisch stal jeho šéfredaktorem; od února 2026 vedení časopisu podle dostupných informací převzal redakční kolektiv pod vedením Michaela Wögerera.

Most mezi vídeňskou levicí a „globálním Jihem“

Reinischova profesní dráha je pozoruhodná svou šíří. Vedle akademického působení na institucích jako Ulster University v Belfastu či Středoevropská univerzita v Budapešti se etabloval jako novinář pokrývající severoirský konflikt pro respektované redakce. Zároveň se ale postupně stal pravidelným hostem a komentátorem na Al Mayadeen, síti financované katarským kapitálem a úzce propojené s íránským a hizballáhovským okruhem, kde opakovaně vystupuje k tématům Ukrajiny, Gazy i evropské bezpečnostní architektury. Tato dvojí identita – uznávaný historik na jedné straně, pravidelný hlas prorežimních médií na straně druhé – mu dodává v evropském veřejném prostoru zvláštní typ důvěryhodnosti, kterou čistě propagandistický komentátor nikdy nezíská.

Jeho texty a vystoupení soustavně rámují válku na Ukrajině nikoli jako obranu napadeného státu, ale jako důsledek „agresivní politiky Západu“ a rozpínání NATO směrem na východ. V rozhovorech pro Al Mayadeen opakovaně hovoří o „slábnoucí“ Evropské unii vydané napospas americkým zájmům a o riziku, že evropské angažmá na Ukrajině povede k širšímu konfliktu.

„Kombinace akademického titulu, členství v profesních novinářských organizacích a stálého místa v prorežimních médiích vytváří pro publikum dojem nezávislé expertízy – přestože obsah, který Reinisch šíří, se dlouhodobě shoduje s prioritami moskevské a teheránské propagandy.“

Časopis International a koncept „aktivní neutrality“

Zvláštní kapitolou je rakouský časopis International, specializovaný na mezinárodní vztahy s náklademi kolem pěti tisíc výtisků. Po smrti jeho dlouholetého zakladatele Fritze Edlingera koncem roku 2024 převzal Reinisch funkci šéfredaktora. Časopis se dlouhodobě prezentuje jako platforma pro „vyváženou a kritickou“ informaci o mezinárodní politice, ve skutečnosti však opakovaně publikuje texty zpochybňující smysluplnost vojenské podpory Ukrajině a prosazující koncept takzvané aktivní neutrality – tedy rakouské zahraniční politiky, která se distancuje od jednoznačné podpory Kyjeva a NATO. Podle dostupných informací převzal na počátku roku 2026 vedení redakce kolektiv v čele s novinářem Michaelem Wögererem, čímž se Reinischova přímá kontrola nad obsahem časopisu formálně zmenšila – jeho vliv na formování rakouského diskurzu o Ukrajině tím však nezmizel.

Síť publikací

• Press TV – íránská státní televize, evropský korespondent
• Al Mayadeen – libanonská stanice blízká Hizballáhu a Íránu
• junge Welt – německý levicový deník
• Neues Deutschland – bývalý oficiální list SED
• International – rakouský časopis pro mezinárodní politiku (do 2026 šéfredaktor)
• Dále příležitostně: Washington Post, Neue Zürcher Zeitung, Der Standard, Die Presse (jako externí přispěvatel k tématům Irska a Velké Británie)

Římská konference „Stop World War 3“

V říjnu 2023 se v Římě sešli delegáti čtyřiceti organizací z pětadvaceti zemí na takzvané Mírové konferenci, jejíž závěrečné prohlášení otevřeně označilo za podmínku „trvalého míru“ porážku NATO na Ukrajině a za hlavní příčinu války „agresivní politiku Spojených států a jejich nejbližších spojenců“. Z konference vzešla i mezinárodní iniciativa Stop World War 3, jejímž cílem bylo vybudovat celosvětovou síť organizací požadujících odchod evropských zemí z NATO a ukončení americké vojenské přítomnosti. Prostředí, v němž se podobné akce organizují a z něhož čerpají část svého publika, se úzce prolíná s okruhem médií, pro která Reinisch dlouhodobě píše – to z něj dělá jednoho z hlasů, kteří podobné narativy dále šíří do německy mluvícího prostoru.

Proč na tom záleží pro Česko a střední Evropu

Rakousko je pro střední Evropu specifickým případem – jako neutrální stát s dlouhou tradicí „mostu“ mezi Východem a Západem poskytuje ideální prostředí pro narativy, které si nárokují neutralitu, ale ve skutečnosti oslabují jednotu západní podpory Ukrajině. Postavy jako Reinisch, které kombinují akademickou legitimitu s přístupem do prorežimních médií, mají potenciál ovlivňovat nejen rakouskou, ale i širší středoevropskou veřejnou debatu – zejména v prostředí, kde levicová a mírová rétorika nachází vděčné publikum unavené délkou konfliktu.

Pro české čtenáře je klíčové rozumět mechanismu: nejde o otevřenou proruskou propagandu v tradičním smyslu, ale o sofistikovanější model, kde odborná kvalifikace a členství v uznávaných novinářských organizacích slouží jako štít legitimity pro obsah, který se ve svých závěrech – zpochybňování odpovědnosti Ruska, bagatelizace jeho válečných zločinů, výzvy k okamžitému ukončení vojenské pomoci Kyjevu – systematicky shoduje s prioritami kremelské zahraniční politiky.

Reinischův případ tak není v první řadě příběhem o jednom kontroverzním novináři, ale o širším jevu: propojování akademické prestiže, mainstreamových médií a prorežimních platforem do jediné, navenek důvěryhodné komunikační sítě. Právě schopnost pohybovat se současně v salonech vídeňských novinářských klubů i ve studiích Al Mayadeen dělá z podobných postav účinnější nástroj ovlivňování veřejného mínění, než jakým by kdy mohla být otevřená státní propaganda.